čtvrtek 13. prosince 2012

19. Pražská stovka 2012

spustit video
P100 na vyhlídce MájMoje první opravdová stovka a hned Olafova 122km dlouhá s 4200m převýšení. Stále jsem si v duchu opakoval, že zážitek nemusí být příjemný, ale musí být intenzivní. Start na známé trase Modřanské cyklostezky. 350 bláznů z 16ti zemí. Jen něco přes 160závod dokončí. Zatím ale v dlouhém zástupu čelovek všichni běží po asfaltové cyklostezce k mostu Závodu Míru u Zbraslavi. Stoupání na Závist, dolů Károvským údolím, Zálepy, Homole a brzy sbíháme do Vraného nad Vltavou. Na občerstvovačce teplý čaj. Výborně se hodil na rozmrazení ionťáku v lahvi. Náústek na vaku s vodou zamrzl. Kousek dál jsem se vyškrábal na skálu V Hladomoří. Né tady hlady umřít nehodlám. Vytahuju carbosnack, zakusuju se ale ouha, je na kost zmrzlej. Musím jej s námahou rozlomit a velký kus pak zahřívat v puse než jde rozkousat. Za Libčicemi kolem Vltavy díky pohybu jakžtakž tepelná pohoda. Držím se za Kristýnou a jejím parťákem, ale je mi jasné že to není tempo pro mě honit nejrychlejší ženu EKUT. V Pikovicích za mostem kontrola s občerstvením. Statečná osluha má ještě náladu vtipkovat že ledovou tříšť z koly bychom jinde tak lacino nepořídili a že už nám zbývá vlastně jenom stovka neb jsme na 25km. Uff, myslel jsem, že to je mnohem víc. Mrzne, že nemám odvahu kouknout na teploměr v batohu, ale pocitově tak -14, možná míň, ale u řeky je chladno. Sundavám úplně propocené triko s dlouhým rukávem a beru si Moiru s windstoprem. Je to velký rozdíl do pohody. Rozhodl jsem se taky vyměnit i baterie v čelovce která trochu slábne. Trochu mě to zdrželo a než jsem to dokázal, necítím všechny prsty na rukou až ke druhému kloubu. Naštěstí cesta dál na Petrov dost stoupá tak se snad rozehřejou. Dávné omrzliny píchají jak čert, ale na kopci po 3km už se to lepší. Najednou jsem sám na cestě mezi poli, jen jasné hvězdy nad hlavou. Orion žáří hvězdami které jsem tam snad nikdy neviděl. Napadá mě otázka: co tady potmě v noci jako běžci hledáme. Pro mě je to určitě právě ten ničím nenahraditelný zážitek. Začínám se pohybovat po indiánském způsobu. Někde v lese, v klesání je v zatáčce led přes celou cestu. Než jsem si to uvědomil už se válím a kleju jak dlaždič. Naštěstí jen naražený loket a hlavne levý bok, pomalu se zvedám a koukám jestli jsem něco neztratil. Na zemi je zmrzlá krev. Později se dovídám že z rozbitého kolene běžkyně přede mnou. Zkouším popoběhnout. Jde to, ale od té doby do kopce pajdám na levou nohu. Potkávám slovensky, rusky i maďarsky mluvící běžce. S jednou takovou skupinkou chvíli bloudíme v Jílovém. V kopci za městem mě dohání Libor s Pavlem. Poznali mě zezadu podle běžeckého stylu, jak zkušený grafolog podle rukopisu. Konečně mám dobrou společnost na dlouhou cestu. A cesta začíná být teď už pocitově docela dlouhá. Vyhlídka Panská Skála, je dobrý námět na výlet, ale někdy v pět ráno není vidět vůbec nic. Po sedmé se konečně dělá trochu světlo. Na kontrole v Kameném Přívozu sice není teplý čaj, ale v kole alespoň není led. Chleba, sýr, klobása, vše přišlo k chuti. Pijeme všichni z jedné lahve a nějaký ten sýr upuštěný na zem? žádný problém. Následuje krásná cesta podél Sázavy až do cíle půlky trase v Pikovicích. Konečně je možnost rozmrznout, dát si polívku, čaj. V hospodě je teplo a mladý Olaf na kontrole dává každému lákavou otázku, jestli pokračuje dál. Jasně že ano, přece tady nezůstanu. Potkáváme se zde s Lucii a Otou, kteří jdou jen denní část a čekájí na Lídu. Tady jsme tedy na 60km a čas cca 10:30, to není špatný, jen se obávám, že dál už to bude pomalejší. Mám ale naději z vyhlídky na krásný slunečný den a tak vyrážíme dál s Pavlem a Liborem. Vyhlídka Máj je nádherná. Maličko to klouže a stehna se neochotně poddávají překonat větší stupně klesání. Výhled na meandry Vltavy ale stojí za tu námahu. Odměňujeme se čajem z termosky. Kousek odtud probíhá odstřel divočáků kvuli kterému je trasa dobře značená Olafošipkami. Následuje Teletín, Rabyně, přejít po hrázi přehrady a jsme na kontrole v Třebenicích. Malý konzum kde si dávám  párek a pivo s citonem. Teď mi to přijde na mapě kousek, ale byl to pěkný kus cesty. Následující úsek Svatojánských proudů po levém břehu Vltavy to je nádhera. Musím si to zde ještě někdy zopakovat. Začíná akle být už zase zima. Těším se na hospodu do Štěchovic, ale nějak jsme to přešli. Pomalu se smráká. Se z,ěmou světla pozoruju příznaky únavy z nedostatku spánku. Začínám se motat jak v mikrospánku nebo opici. Hospodu v Bojově jsme taky minuli, nebo to byl Spálený Mlýn? Přestávám mít přehled. Konečně dorážíme s Pavlem Markem na kotrolu v hospodě na 100km. Čas něco přes 20hodin. Teď už to přeci dojdu, říkám si. Vždyť je to jen půmaratonek dostávám pozbudivou sms. To ještě netuším, že to bude trvat dalších téměř 8 hodin. Na závěr trasy totiž pro nás Olaf připravil lahůdku. Údolí potoka Nazaret nás stálo hodně času. Neustále přeskakování z jednohu břehu na druhý. Omylem slezená skála při hledání cesty a pak vydrápat se na skálu nad kontrolou č.18. Dostáváme se k Cukráku, ale cesta na Zbraslav je nějak dlouhá. Znám to autem a to je to kousek. Pěšky snad na hodinu. Nevím kolik je, ale v tento čas nikde nikdo. Asi bude noc a všichni už spí. Někde v lese jsem ztratili Pavla, Otu a Lucii. K mostu Závodu Míru dorážím jen s Lídou a Vítkem. Než se vyškrábu na Šance jsem sám a pajdám přes nekonešné lesy Krupná a V Hájcích. Tady jsem už v létě běžel, ale teď mi to připadá bez konce. Neustále vyhlížím, kdy už se objeví světla lidských obydlí. Konečně jsem na Cholupickém vrchu. Spěchám co to jde do Modřanské rokle. Několik lidí zde hledá poslední kontrolu. Mám ji první. Konečně se mi vyplatila zkušenost z dříve zde absolvované cesta s naším přesedou Martinem po stopách stovky. Ještě poslední kilák přes sídliště Modřany ke škole a jsem v cíli. Slyším potlesk. Na hodinách je 02 v noci. První stovka je za mnou. Cože první? takže budou další. Už asi ano. Většina lidí na gps naměřila vzdálenost ke 140 km. Stálo to za tu námahu. Olafe a všichni kdo jste si s tím dali tolik práce, moje veliké díky.

Žádné komentáře:

Okomentovat