úterý 10. prosince 2013
20. Pražská stovka
Mám rád akce s kulatými čísly ročníků a tak po letošní 30. maratonu ve Vídni, 90. ročníku Maratonu Míru v Košicích, bylo jasné že 20. Pražská stovka bude nejlepší akcí na závěr roku. Navíc jako třešnička na dortu mi na P100 vycházel i letošní uběhnutý 3000km. S blížícím termínem jsem se těšil stále víc, a když týden před startem Olaf zveřejnil trasu vedoucí až k Berounu, kde jsem vojákoval, těšil jsem se i na známá místa. Délka trasy 145km s převýšením 5200m měla být i mojí životně nejdelší trasou. Po svých špatných zkušenostech z blouděním jsem se tentokrát rozhodl spolehnout na jistotu a zakoupil navigaci schopnou zobrazit čáru na mapě. Zdá se to sice zbytečné, když jsou všude turistický značky a letos byla trasa i skvostně značená vlastními šipkami a spoustou krásně viditelných světelných odrazek. Jak jsem si ale druhou noc vyzkoušel, díky čáře na navigaci jsem si ušetřil hodně zacházek. Předpověď počasí se tvářila nadějně. Mírný mráz, možná trochu sněhu a silnějšího větru. Pátek před startem byl dost hektický, ale nakonec jsem stihl i vyzvednout novou čelovku, dopravit se na start a už se skoro běželo. Start byl tentokrát ze Sofijského náměstí, odkud jsem před lety jezdil do práce, pro mě další příjemné plus v orientaci. Protáhli jsme se podchodem a už se klusalo ve velkém houfu Modřanskou roklí mírným stoupáním nahoru. Říkal jsem si, kde je ten vítr co všude fičí. Byli jsme schovaní jak v tunelu. Za roklí mezi poli to už ale foukalo pěkně i se sněhem, ale pořád nic co by se nedalo vydržet. Poprvé jsem vyzkoušel triko z ovečky v chladu a fakt hřálo i propocené a s tenkou bundou stačilo až do rána. Cesta tedy zpočátku docela dobře ubíhala. Kolem mě byla řada asi padesáti běžců a na první čipové kontrole na 9km jsem byl za 59min. Na další na 25km v čase 3:12hod. Skvělé občerstvení zde přišlo vhod. Dal jsem si chleba se sýrem, salámem, kolu i trochu piva a Denisa z DM pořekvapila dokonce výbornými koláči. To už jsme se ale byli v Davli, přešli most přes Vltavu a začali stoupat do Brdských kopců. Nejdřív ale bylo třeba vyšlapat z Vltavského údolí nahoru a překonat větrnou pláň k Řitce. V podchodu pod rychlostní silnicí jsem se docela rád zastavil v závětří a vylovil z batohu první a poslední gel. Tady mě taky dohnal rychle postupující Pavel Marek. a pár kilometrů přes les jsem tak měl zkušenější společnost. na pavlovu rychlost jsem ale nestačil a dlouhé lesní cesty na vrchol Brdo a zase dolů už jsem prospal sám. Probral jsem se až zase větrem mezi poli. To už se začalo rozednívat a na dohled byla první hospoda ve Všeradicích s polívkou a čipovou kontrolou. Docela příjemně mě překvapilo, že už je to 62km a můj čas 10:23 taky nebyl špatný. Do Králova Dvora zbývalo ale "jen" 18km a 5 hodin indijánského běhu. Chvilkama však vysvitlo i sluníčko a dařilo se mi i s někým držet. Jako třeba s Michalem od Denisy. Tunel, Kobyla i výhledy zde bylo moc pěkné. U Koněpruských jeskyních jsem ale musel vysypat šutrák z boty a byl jsem zase sám. O pár km dál mě trochu zdrželo, když jsem zakufroval a musel se vracet na jednu kontrolu. Naštěstí jen necelý 1km do kopce. GPSka si zatím ještě hověla v batohu protože jsem si říkal že se můžu stále řídit podle ostatních nebo značení. Taky jsem tu technickou hračku asi ještě moc neovládl protože za slunečního světla vidím na dispej dost špatně, zvlášť přes folii pouzdra. Poslední kilometry po asfaltu přes Králův Dvůr jsem ale už docela toužebně vyhlížel sportovní halu a navigaci zapnul. Dorazil jsem tam něco málo v sobotu po poledni v čase 15:36hod. Polívka tam chutnala výborně a Michal s kámošem mě ještě obdarovali pizou kterou nemohli dojíst. Ta ve mě jen zahučela a doufám že kluci si na oplátku slíbené pivo brzy vyberou. Z hospody jsem tedy vyrážel dobře naladěn a to až tak, že jsem se musel po chvíli vrátit pro zapomenuté hůlky a co bylo asi větší chyba, bez výměny ponožek a promazaní nohou vazelinou. Svítilo ale optimisticky sluníčko a cesta na vrchol Děd mi dobře ubíhala. Ještě v kopci mě dohnala trojice kluků se kterými jsem se držel dobře 20km. Často mě napadlo a nejen v tuto chvíli, jak je možný, že všichni chodí rychleji jak já, zato běží pomaleji. Pomalý běh mi asi nejde, přecházím do chůze a to jsem rázem pomalejší jak všichni okolo. Ve čtyřech jsme ale zdárně dorazili do Berouna a uz opět za tmy do Svatého Jána. Už jsem byl nahoře mockrát, tentokrát za tmy to ale byla premiera a tak jsem mohl kamarádům jen vyprávět co by viděli, když by viděli. Teda až tady jsem zjistil že z kontroly u křížku se vrcíme opět dolů a pokračujeme k vodopádům a na Karlštej a ne kolem lomu amerika. Zase moje nedostatky v přípravě. Restaurace na Karlštějně pod Dračí skálou byla vytoužená, příjemná, s polívkou a dobrým pivem. Čas 22:32hod a 10km. Tady si konečně měním i ponožky, ale spěcháme a tak na mazání zase nedošlo. Ono, když jsem viděl svá bílá rozmočená chodidla, by to bylo asi už stejně zbytečný. Šlapali jsem společnš dál, kluci na mě párkrát čekali, ale najednou jsem byl sám v lese a cesta se nekonečně vlekla přes Černošice, Mokropsy. Tdy mě došel zezadu další zkušený borec ale i toho jsem v Jílovišťským lese ztratil. Poslední kilometry tady rozhodly. Neustálé mikrospánky, klesání a stoupání po kluzkých cestách v lese, chodidla jak Malá mořská víla a vyválenej v blátě, řekl jsem si poprvé, že sa na to můžu...však víte co. Ještě jsem si zapsal kontrolu č.19 a vydal se na autobus v Jilovišti. Měl jet za dvě hodiny. Jak jsem se tam tak procházel abych nezmrznul dorazla další trojice chodců a poradili mi že 2km dál je teplá kontrola v hasičárně. Myslím že mi chvíli trvalo, než mi došlo že bude lepší dojít si na teplou polívku a zase se vrátit na autobus, než tam dál mrznout. A tak skončila moje P145 na 130km v představách že už nikdy a čase 31:09hod. Samozřejmě mi vydželo jen pár hodin. A poučení? Lepší se vyspat, když už člověk usíná únavou než se snažit to překonat a hlavně mazat a mazat a...běžet:-)
neděle 8. září 2013
Beskydská sedmička 2013
Na některé závody se člověk rozhodne jít pár dní předem na jiné zase rok dopředu. Příkladem impulzivního přihlašeni byla P100, protože pokud bych o něčem takovem déle uvazoval, nejspis bych se na podobnou šílenost nikdy nepřihlasil. Beskydska sedmička ale bylo Něco s velkym pismenem na začatku na co jsem chtěl po prvni zkušenosti rozhodně znovu. Beskydy jsou prostě dost krásné, drsné i daleko a pro mě nepoznané, aby mě lákaly poznat víc. A jak jinak než při věhlasné, znáné a velké sportovní akci, navíc spojene s mistrovstvím čr. Rozhodnutí tedy bylo jasné a zbývalo jen pohlídat termín registrace a hlavně domluvit parťáka. Na podzimní ŠUTRu jsem běžel se Satanem a velice rychle jsme se i domluvili. Jdeme do toho společně. V Praze moc delších kopců člověk nenajde a tak moje osobní příprava spoléhala spíš na těch pár "horský" závodů jako je Silva, šlápoty a Lužicke700. Věděl jsem že do kopců na B7 stejně půjdu krokem a jestli nějaký čas můžu nahnat tak je to v sebězích. Trénoval jsem tedy spíš běh z kopce a vytrvalost. Vše se dařilo podle mych představ a už jsem se viděl v Beskydech, když jako blesk z čistého nebe přišla zpráva o Sstanově zranění a tím i vynucene omluvě z jeho účasti. Nechtěl jsem se pouštět do akce ve ktere záleži pravě na vzàjemné podpoře s něký koho alespoň trochu neznàm, ale v širokém okruhu známých běžců hledání stále bez výsledku. V poslední naději a drže se hesla "nikdy se nevzdávej" jsem se domluvil přes seznamku B7 s Adamem, kterého potkal podobný osud nemocného parťáka. Deset dni před startem jsme si proběhli s čelovkama kolečko Šutru, domluvili ubytování, cestu, strategii a doufali "že to dáme". V pátek 6.září rano už jsme seděli ve vlaku z Prahy do Ostravy před sebou měli společný cíl. Doběhnout přes Beskydy z Třince do Frenštátu. Registrace proběhla rychle. Tentoktát s novinkou fotografování se každého zàvodní, aby se pak mohlo v cíli provést to samé a porovnat si hezky tu změnu. No nevím jestli k horšímu protože jak jsem při stání ve frontě před kamerou koukal na kontrolní monitor, hodně lidí vypadalo spíš jak mrtvoly už před startem. To jak obraceli oči v sloup, aby se podívali na monitor nad sebou, místo aby se hezky usmívali do objektivu. Před startem zbývalo ještě 7hodin a díky Adamově komfortnímu ubytování jsem se mohl pokusit o spánek. Moc jsem ale stejně nenaspal. Sotva čtvrthodinku, tak jen doufám, že to se čtyřmi hodinami z minulé noci bude stačit a vzpomínám na běhající matku Jitku, která spí ještě míň. Do Třince tentokrat nejedu dve hodiny v sedě na podlaze zvlaštního vlaku ale autem, tak se přeci neunavím a líp mi to poběží.
Na náměstí v Třinci už je docela husto běžců. Fotíme se tedy a zaujímáme strategické místo před startovní bránou abychom se vyhnuli tlačenici při předbíhání hobby běžců. Libora Uhra na podiu sice vidíme, zvuk je ale špatný. Teplota vzduchu okolo 12st je tak akorat na větrovku přes triko. Běžci před startem se ale musí posunout trochu dozadu a tak se mačkáme jak v metru při ranní špičce, ale alespoň je teplo a moje bunda může zmizet v batohu aby tam tak zůstala již po celý závod. Zazní státní hymna, vybuchne ohñostroj a je odstartováno. Zpočátku všichni běží. Prvních pár km je po rovině. Po prvním km jiz dobrá třetina lidí jde a musíme se tedy trochu prodírat davem. Trochu nechápeme proč si ti kdo nechtějí běžet stoupli hned za startovní čáru, ale už vim z loňska že to tak tady prostě je. Před sebou vidíme na kopci Malý Javorový červené světlo náš první vrcholový cíl. Stoupá se prudkou sjezdovkou s celkovým převýšením od startu asi 700m, ale jde to dobře, místy i pár lidí hlasitě povzbuzuje. Terén je travnatý. Jen s občasnými výmoly a kameny. Cesta ubíha rychle a i když ve skutečnosti to byla nejmíň hodina, jsme nahoře a mírným klesáním pokračujeme směr Řeka. Mírně dolu a zase mírně nahoru krásnou lesní cestou. A už je tu místo rozděleni. Hobby rovně, sport doprava. Rychle sbíháme dolu po cestě, pak cestou necestou lesem, ale letošní novinka, šipky co svítí do tmy ve světle čelovek nas spolehlivě vedou. Vedou, vedou, až do chvíle kdy někdo na čele najednou neví. „Tady to znám.“ Prohlásí jiný vzadu a vrhá se ještě prudším srázem mezi stromy dolů. My ostatní za nim. Jako cesta to nevypadá ani trochu. Chvíli to sice vypadá že bloudíme, ale za krátko už zase navazujeme na značenou trasu po které se ženou další sportovní dvojice. Takže zatím dobrý. Nabíráme tempo v seběhu a dáme pár dvojic před sebou. Hlavně se neztratit a nenachat se zbytečně diskvalifikovat elektronickou kontrolou, připomínám si. Povolený rozdíl mezi členy týmu je jen 30 sekund. Až po závodě zjistíme ve výsledcích, kolik lidí se tak nechalo diskvalifikovat hned na první kontrole, aby se ten smutný ortel dozvěděli až v cíli. Hrozná představa, ale kdo nečte pravidla… V Řece je malá občerstvovačka. Dáváme rychle jonťák a pospícháme do svahu zdolat druhý kopec co vypadá jak černá sjezdovka. Pak ještě kousek po cestě s mírnějším stoupáním. Nebe nad námi je plné hvězd a kdyý se otevře výhled do krajiny, je druhých nepočítaných světel i pod námi. Trochu popoběhneme a už vidím před námi místo, kde se naše trasa opět spojuje s hobby trasou směr vrchol Ropice. Z toho štrůdlu lidí nemám zrovna dobrej pocit. Všichni jdou krokem a tak začínáme předbíhat. Tady je asi taktika stejná u všech sporťáků. Levá, díky, levá, díky. Když dorazíme ke špuntu, dostaneme od kohosi vynadáno, proč nestojíme taky v řadě. Nevím proč. Vpředu je trochu mokro a všichni opatrně obcházejí velkou louži aby si nenabrali do bot, nebo co. Přeskakuji jí hladce přes hůlky suchou nohou a ještě několikrát toto parádní číslo zopakuju. Adamovi se ale někde hůlka smekne, prohne jak luk a uz nenarovná. Naštěstí se mi to později podaří spravit skládacíma kombinačkama za padesát. Díky příteli od Shellu. Cesta je vyšlapaná jen pro jednoho a já mám najednou spoustu energie běžet a tak předbíhám po trávě nad kotníky mimo cestu. Jde to skvěle a dlouhá řada hobby mizí po levé straně jako bych jel vedle nich na kole. Nevím jestli to byl kořen nebo mi tam někdo nasraně strčil hůlku ale najednou plachtím vzduchem a přistávám smykem na břiše. Ku.. Ale naštěstí je tam měkká tráva a pád je jak do peřin. Nic zlomenýho, tak fajn, zatím pořád dobrý. Vstávám, nasazuju čelovku a dozvídám se od nějakého hobbíka proč před sebe pouštím 2000 lidí když chci běžet. No když chce člověk běžet tak musí něco vydržet. Odpovídám a běžíme dál. Předbíháme další a další a já počítám 1999, 1998, 1997…
V Morávce se na občerstvení zdržíme asi 15 minut. Opravujeme tu hůlku a Adam ještě mění baterky v čelovce. Hned za morávkou začíná stoupání na Travný. Jdeme s davem až pod vrchol, kde nás podruhé opouští hobby trasa aby si zkrátila cestu po vrstevnici. Najednou je volno a jdeme sami. Za vrcholem ukazuju Adamovi, kde se loni tvořil ten půlhodinový špunt při sestupu přes větší stupně. Letos jsme ale za chvíli na široké cestě a běžíme dolů do Krásné. Tam doplňujeme vodu na občerstvovačce, dávám už podruhé tuto noc banán, sůl, meloun, horalku a varážíme na Lysou. Už jsme si zvykli koukat na výškoměr a tak Adam hlásí. Ještě 700m. Ještě 500m. Ještě 300. Čím jsme výš, tím je chladněji, ale makáme a tak stačí triko. Na vrcholku je zima a jen na obzoru růžový proužek chystajícího se svítání. Ještě je ale tma a tak nové baterky a dolů. Opatrnou chůzi přes mokré kameny, skokem přes ty menší, poskoky z prudšího svaku a už jsme na té mírně se svažující cestě a klušeme do Ostravice. Tady dáme nejmíň 50 lidí odhaduju nahlas a tak klušeme i běžíme. Tady to musí někomu připadat nekonečný, pokud to jde krokem. Nakonec předbíháme nejmíň 200 lidí. V Ostravici už je světlo. Jdeme na polívku, převlíknout ponožky, ještě banán, sůl, meloun, horalka a vzhůru na Smrk. Nejdrsnější stoupání co vede jak schody do nebe. Kluzká vrstevnicová cesta přes kameny a kořeny a taky první větší krize, ale sluníčko už hřeje a povzbuzuje nás k vrcholu. Nahoře fotím krásný výhled a kopnu do sebe nabídnutý speed a gel. Cestou dolů se vždy postupně rozbíháme. Přece jsme si řekli, že z kopce poběžíme, no né? A tak předbíháme, tentokrát už bez problémů. Cesta je široká a cikcak klesá do Čeladné. Tady už klasický postup s doplněním vody a jídlem na občerstvovačce. Stoupání na Čertův mlýn je nejdřív nekonečná asfaltka. Šlapeme svoje tempo a před sebou očima tlačíme pár dalších závodníků. Hele támhleta zrzka v sukni vypadá jak Monika, ta to ale nemůže být. Vyprávím Adamovi že dala před týdnem TDSka a psala že na B7 nepojede. No byla by blázen po Francii hned tohle. Pomalu se ke skupince blížíme a já koukám jak blázen. Je to Monika. Sice má prý problémy se žaludkem a tak je chvíli za náma, ale pak přijde zase ta moje krize v kopci a Monika nám mizí i s Kristýnou, další finišerkou z letošních TDS a v cíli nám dávají dokonce půl hodiny. Šlapeme teda dál. Cesta už vede lesem. Občas překročíme strom, občas je strom nahnutý nad námi, když tu dostanu z ničeho nic ránu do hlavy až to dřevěně zaduní. Zaslouřil bych si dřevěnou hlavu, když mi to nemyslí ani natolik abych si dal štítek od kšiltovky dozadu. Takhle vidím prd co mám v cestě.
Na Čertův mlýn dorazíme už předběhnuti několika lidma za náma. Cestou na Pustevny se to ještě zhorší. Nepříjemně mě pálí levý chodidlo. Že by puchejř? Zastavuju, přemazávám ale nic tam není. Vidím vhodnou chvíli na redbul a růžovou tabletku štěstí. Než zabere budeme stoupat na Radhošť a tam se rozhodně nemíním zastavit. Zatím nás ale jen chtějí sežrat mouchy a tak vyrážíme co to jde dál. Na pustevnách skvěle bodne do žaludku polívka takže v následujícím klesání začínám žertovat, že musíme soupeře demoralizovat tím jak rychle poběžíme. Dole v Ráztoce je klid. Nechávám si zajít chuť na nanuka ve stánku. Dáme si kolu na Radhošti slibuju. Šlapeme tedy do kopce. Pak ty nekonečný schody a konečně magistrála k kostelu. Sluníčko krásně svítí. Lidi se opalujou všude kolem na trávě a dlouhá fronta u stánku s kolou. Tak na to dlabem. Nebudeme tady ztrácet čas. Dáme si ve Frenštátu a už cupitáme z prudké sjezdovky z Radhoště. Potom trochu rovinka a tady jsem si to při tréninku fotil, tady to znám. Člověk musí hledat kam položí nohu, protože ze země vyrůstají tmavé, špičaté kameny. Ale je to přeci z kopce tak běžíme. Ještě se stihnu usmát na rodinku která stoupá v protisměru a už neběžím, už letím dolů přímo na ty krásný kameny. Jen cítím jak dopadám a ještě kus pokračuju po zemi dopředu, než se definitivně zastavím. Ležím, procházím si v duchu celé tělo. Uf to bylo štěstí. Trochu odřená ruka, rameno, koleno ale jinak dobrý. Nejhůř dopadl pásek od hodinek. A pak že titan vydrží víc jak člověk. Zvedám se a kromě naraženýho kolena vše OK. Tak tedy ted už opatrně dál dolů na Pindulu kde je poslední občerstvení. Konečně chleba, chválim obsluze sortiment. Sice jen se salámem a bez cibule ale přišel vhod. To Adam je jiného názoru a tlačí další gel. Teď už to máme kousek. Teď už to není tak vysoko. Ale bylo. Vysoko a daleko. Kousek před vysílačem na Velkým Javorníku nás povzbuzují i cyklisti. Lidi co si vyšli na vejlet. No úplný procesí. Však je taky krásně. Tak žádný zdržování a pádíme dolů. No pádíme zrovna ne. Spíš cupitáme a klopýtáme přes kořeny z kopce kterej je docela dlouhej. Ale dole už je cítit civilizace. Popobíháme a pár lidí přeci ještě dáme říkám. V cíli na nás čeká Adamova sestra s foťákem tak musíme máknout. Ještě tamty předběhnema. Ať nám necloní při focení v záběru.
Poslední stovky metrů jsou asi nejdelší ale nejšťastnější. Zabočit do leva a no tak, kde je ten cíl. Ještě dlouhou ulicí po kostkách do kopce, ale lidi už tady povzbuzujou jak a to nás žene dopředu. Ještě přidávám ať ty za náma přejde chuť na nějaké pokusy. Chci přeci tu pěknou fotku. A jsme tam. Ještě výstup na pyramidu slávy. Cílové foto v automatu. Opatrně dolů. V těch drátěnejch schodech se děsně zasekávaj špunty bot. Ale dobrý, zvládli jsme i ten poslední sestup a teď už jen pozitiva a radost a radegast a náramek s nápisem „dal jsem Beskydskou sedmičku“.
Na náměstí v Třinci už je docela husto běžců. Fotíme se tedy a zaujímáme strategické místo před startovní bránou abychom se vyhnuli tlačenici při předbíhání hobby běžců. Libora Uhra na podiu sice vidíme, zvuk je ale špatný. Teplota vzduchu okolo 12st je tak akorat na větrovku přes triko. Běžci před startem se ale musí posunout trochu dozadu a tak se mačkáme jak v metru při ranní špičce, ale alespoň je teplo a moje bunda může zmizet v batohu aby tam tak zůstala již po celý závod. Zazní státní hymna, vybuchne ohñostroj a je odstartováno. Zpočátku všichni běží. Prvních pár km je po rovině. Po prvním km jiz dobrá třetina lidí jde a musíme se tedy trochu prodírat davem. Trochu nechápeme proč si ti kdo nechtějí běžet stoupli hned za startovní čáru, ale už vim z loňska že to tak tady prostě je. Před sebou vidíme na kopci Malý Javorový červené světlo náš první vrcholový cíl. Stoupá se prudkou sjezdovkou s celkovým převýšením od startu asi 700m, ale jde to dobře, místy i pár lidí hlasitě povzbuzuje. Terén je travnatý. Jen s občasnými výmoly a kameny. Cesta ubíha rychle a i když ve skutečnosti to byla nejmíň hodina, jsme nahoře a mírným klesáním pokračujeme směr Řeka. Mírně dolu a zase mírně nahoru krásnou lesní cestou. A už je tu místo rozděleni. Hobby rovně, sport doprava. Rychle sbíháme dolu po cestě, pak cestou necestou lesem, ale letošní novinka, šipky co svítí do tmy ve světle čelovek nas spolehlivě vedou. Vedou, vedou, až do chvíle kdy někdo na čele najednou neví. „Tady to znám.“ Prohlásí jiný vzadu a vrhá se ještě prudším srázem mezi stromy dolů. My ostatní za nim. Jako cesta to nevypadá ani trochu. Chvíli to sice vypadá že bloudíme, ale za krátko už zase navazujeme na značenou trasu po které se ženou další sportovní dvojice. Takže zatím dobrý. Nabíráme tempo v seběhu a dáme pár dvojic před sebou. Hlavně se neztratit a nenachat se zbytečně diskvalifikovat elektronickou kontrolou, připomínám si. Povolený rozdíl mezi členy týmu je jen 30 sekund. Až po závodě zjistíme ve výsledcích, kolik lidí se tak nechalo diskvalifikovat hned na první kontrole, aby se ten smutný ortel dozvěděli až v cíli. Hrozná představa, ale kdo nečte pravidla… V Řece je malá občerstvovačka. Dáváme rychle jonťák a pospícháme do svahu zdolat druhý kopec co vypadá jak černá sjezdovka. Pak ještě kousek po cestě s mírnějším stoupáním. Nebe nad námi je plné hvězd a kdyý se otevře výhled do krajiny, je druhých nepočítaných světel i pod námi. Trochu popoběhneme a už vidím před námi místo, kde se naše trasa opět spojuje s hobby trasou směr vrchol Ropice. Z toho štrůdlu lidí nemám zrovna dobrej pocit. Všichni jdou krokem a tak začínáme předbíhat. Tady je asi taktika stejná u všech sporťáků. Levá, díky, levá, díky. Když dorazíme ke špuntu, dostaneme od kohosi vynadáno, proč nestojíme taky v řadě. Nevím proč. Vpředu je trochu mokro a všichni opatrně obcházejí velkou louži aby si nenabrali do bot, nebo co. Přeskakuji jí hladce přes hůlky suchou nohou a ještě několikrát toto parádní číslo zopakuju. Adamovi se ale někde hůlka smekne, prohne jak luk a uz nenarovná. Naštěstí se mi to později podaří spravit skládacíma kombinačkama za padesát. Díky příteli od Shellu. Cesta je vyšlapaná jen pro jednoho a já mám najednou spoustu energie běžet a tak předbíhám po trávě nad kotníky mimo cestu. Jde to skvěle a dlouhá řada hobby mizí po levé straně jako bych jel vedle nich na kole. Nevím jestli to byl kořen nebo mi tam někdo nasraně strčil hůlku ale najednou plachtím vzduchem a přistávám smykem na břiše. Ku.. Ale naštěstí je tam měkká tráva a pád je jak do peřin. Nic zlomenýho, tak fajn, zatím pořád dobrý. Vstávám, nasazuju čelovku a dozvídám se od nějakého hobbíka proč před sebe pouštím 2000 lidí když chci běžet. No když chce člověk běžet tak musí něco vydržet. Odpovídám a běžíme dál. Předbíháme další a další a já počítám 1999, 1998, 1997…
V Morávce se na občerstvení zdržíme asi 15 minut. Opravujeme tu hůlku a Adam ještě mění baterky v čelovce. Hned za morávkou začíná stoupání na Travný. Jdeme s davem až pod vrchol, kde nás podruhé opouští hobby trasa aby si zkrátila cestu po vrstevnici. Najednou je volno a jdeme sami. Za vrcholem ukazuju Adamovi, kde se loni tvořil ten půlhodinový špunt při sestupu přes větší stupně. Letos jsme ale za chvíli na široké cestě a běžíme dolů do Krásné. Tam doplňujeme vodu na občerstvovačce, dávám už podruhé tuto noc banán, sůl, meloun, horalku a varážíme na Lysou. Už jsme si zvykli koukat na výškoměr a tak Adam hlásí. Ještě 700m. Ještě 500m. Ještě 300. Čím jsme výš, tím je chladněji, ale makáme a tak stačí triko. Na vrcholku je zima a jen na obzoru růžový proužek chystajícího se svítání. Ještě je ale tma a tak nové baterky a dolů. Opatrnou chůzi přes mokré kameny, skokem přes ty menší, poskoky z prudšího svaku a už jsme na té mírně se svažující cestě a klušeme do Ostravice. Tady dáme nejmíň 50 lidí odhaduju nahlas a tak klušeme i běžíme. Tady to musí někomu připadat nekonečný, pokud to jde krokem. Nakonec předbíháme nejmíň 200 lidí. V Ostravici už je světlo. Jdeme na polívku, převlíknout ponožky, ještě banán, sůl, meloun, horalka a vzhůru na Smrk. Nejdrsnější stoupání co vede jak schody do nebe. Kluzká vrstevnicová cesta přes kameny a kořeny a taky první větší krize, ale sluníčko už hřeje a povzbuzuje nás k vrcholu. Nahoře fotím krásný výhled a kopnu do sebe nabídnutý speed a gel. Cestou dolů se vždy postupně rozbíháme. Přece jsme si řekli, že z kopce poběžíme, no né? A tak předbíháme, tentokrát už bez problémů. Cesta je široká a cikcak klesá do Čeladné. Tady už klasický postup s doplněním vody a jídlem na občerstvovačce. Stoupání na Čertův mlýn je nejdřív nekonečná asfaltka. Šlapeme svoje tempo a před sebou očima tlačíme pár dalších závodníků. Hele támhleta zrzka v sukni vypadá jak Monika, ta to ale nemůže být. Vyprávím Adamovi že dala před týdnem TDSka a psala že na B7 nepojede. No byla by blázen po Francii hned tohle. Pomalu se ke skupince blížíme a já koukám jak blázen. Je to Monika. Sice má prý problémy se žaludkem a tak je chvíli za náma, ale pak přijde zase ta moje krize v kopci a Monika nám mizí i s Kristýnou, další finišerkou z letošních TDS a v cíli nám dávají dokonce půl hodiny. Šlapeme teda dál. Cesta už vede lesem. Občas překročíme strom, občas je strom nahnutý nad námi, když tu dostanu z ničeho nic ránu do hlavy až to dřevěně zaduní. Zaslouřil bych si dřevěnou hlavu, když mi to nemyslí ani natolik abych si dal štítek od kšiltovky dozadu. Takhle vidím prd co mám v cestě.
Na Čertův mlýn dorazíme už předběhnuti několika lidma za náma. Cestou na Pustevny se to ještě zhorší. Nepříjemně mě pálí levý chodidlo. Že by puchejř? Zastavuju, přemazávám ale nic tam není. Vidím vhodnou chvíli na redbul a růžovou tabletku štěstí. Než zabere budeme stoupat na Radhošť a tam se rozhodně nemíním zastavit. Zatím nás ale jen chtějí sežrat mouchy a tak vyrážíme co to jde dál. Na pustevnách skvěle bodne do žaludku polívka takže v následujícím klesání začínám žertovat, že musíme soupeře demoralizovat tím jak rychle poběžíme. Dole v Ráztoce je klid. Nechávám si zajít chuť na nanuka ve stánku. Dáme si kolu na Radhošti slibuju. Šlapeme tedy do kopce. Pak ty nekonečný schody a konečně magistrála k kostelu. Sluníčko krásně svítí. Lidi se opalujou všude kolem na trávě a dlouhá fronta u stánku s kolou. Tak na to dlabem. Nebudeme tady ztrácet čas. Dáme si ve Frenštátu a už cupitáme z prudké sjezdovky z Radhoště. Potom trochu rovinka a tady jsem si to při tréninku fotil, tady to znám. Člověk musí hledat kam položí nohu, protože ze země vyrůstají tmavé, špičaté kameny. Ale je to přeci z kopce tak běžíme. Ještě se stihnu usmát na rodinku která stoupá v protisměru a už neběžím, už letím dolů přímo na ty krásný kameny. Jen cítím jak dopadám a ještě kus pokračuju po zemi dopředu, než se definitivně zastavím. Ležím, procházím si v duchu celé tělo. Uf to bylo štěstí. Trochu odřená ruka, rameno, koleno ale jinak dobrý. Nejhůř dopadl pásek od hodinek. A pak že titan vydrží víc jak člověk. Zvedám se a kromě naraženýho kolena vše OK. Tak tedy ted už opatrně dál dolů na Pindulu kde je poslední občerstvení. Konečně chleba, chválim obsluze sortiment. Sice jen se salámem a bez cibule ale přišel vhod. To Adam je jiného názoru a tlačí další gel. Teď už to máme kousek. Teď už to není tak vysoko. Ale bylo. Vysoko a daleko. Kousek před vysílačem na Velkým Javorníku nás povzbuzují i cyklisti. Lidi co si vyšli na vejlet. No úplný procesí. Však je taky krásně. Tak žádný zdržování a pádíme dolů. No pádíme zrovna ne. Spíš cupitáme a klopýtáme přes kořeny z kopce kterej je docela dlouhej. Ale dole už je cítit civilizace. Popobíháme a pár lidí přeci ještě dáme říkám. V cíli na nás čeká Adamova sestra s foťákem tak musíme máknout. Ještě tamty předběhnema. Ať nám necloní při focení v záběru.
Poslední stovky metrů jsou asi nejdelší ale nejšťastnější. Zabočit do leva a no tak, kde je ten cíl. Ještě dlouhou ulicí po kostkách do kopce, ale lidi už tady povzbuzujou jak a to nás žene dopředu. Ještě přidávám ať ty za náma přejde chuť na nějaké pokusy. Chci přeci tu pěknou fotku. A jsme tam. Ještě výstup na pyramidu slávy. Cílové foto v automatu. Opatrně dolů. V těch drátěnejch schodech se děsně zasekávaj špunty bot. Ale dobrý, zvládli jsme i ten poslední sestup a teď už jen pozitiva a radost a radegast a náramek s nápisem „dal jsem Beskydskou sedmičku“.
úterý 30. dubna 2013
VCM2013
spustit video
Veliký zážitek ze zatím mého nejmasovějšího maratonu. Třicet tisíc běžců, to už je pořádny dav. Organizátoři objednali skvělé počasí pro diváky, pro běžce už to bylo horší. Přeci jen 20st po té dlouhé zimě dalo trochu zabrat. Klasicky nepoučitelně jsem dal první půlku rychleji až z toho byl pozitivní split 20 minut. Osobák dnes sice nepadnul, ale alespoň jsem si zlepšíl mezičas na 1/2M na 1:37 :-) Organizace byla dobrá, ale v materiálním zabezpečení je PIM lepší. Jestli bude nějaké přístě, beru sebou houbičku, sůl a možná i víc jidla po závodě. Atmosfera doběhu v historickém centru mi ale vše nahradila. Takže kam příště na městský mega maraton? :-)
Veliký zážitek ze zatím mého nejmasovějšího maratonu. Třicet tisíc běžců, to už je pořádny dav. Organizátoři objednali skvělé počasí pro diváky, pro běžce už to bylo horší. Přeci jen 20st po té dlouhé zimě dalo trochu zabrat. Klasicky nepoučitelně jsem dal první půlku rychleji až z toho byl pozitivní split 20 minut. Osobák dnes sice nepadnul, ale alespoň jsem si zlepšíl mezičas na 1/2M na 1:37 :-) Organizace byla dobrá, ale v materiálním zabezpečení je PIM lepší. Jestli bude nějaké přístě, beru sebou houbičku, sůl a možná i víc jidla po závodě. Atmosfera doběhu v historickém centru mi ale vše nahradila. Takže kam příště na městský mega maraton? :-)
Běh Veltruským parkem
27.4.2013 - první ze čtyř závodů KOBRAS poháru
Veltrusy překvapily hned několikrat. První zavod Kobras poharu na pro me nezname trati. Trochu trail a tak půlka asfalt s kratkým kopečkem před cílem, který mě ale vzal chuť do sprintu a tak "kamoš" nalepeny za mě od druheho km zkušeně přidal a byl v prachu razem předemnou. V cíli jsem nejdřív byl nadšeny z krasneno času, než jsem se dozvěděl že to vlastne nebyla cela desítka :-) Na vyhlašovaní výsledků na ktere jsem původně ani nechtěl čekat, další šok. Prý jsem byl nejrychlejší z veteranů :D
Veltrusy překvapily hned několikrat. První zavod Kobras poharu na pro me nezname trati. Trochu trail a tak půlka asfalt s kratkým kopečkem před cílem, který mě ale vzal chuť do sprintu a tak "kamoš" nalepeny za mě od druheho km zkušeně přidal a byl v prachu razem předemnou. V cíli jsem nejdřív byl nadšeny z krasneno času, než jsem se dozvěděl že to vlastne nebyla cela desítka :-) Na vyhlašovaní výsledků na ktere jsem původně ani nechtěl čekat, další šok. Prý jsem byl nejrychlejší z veteranů :D
pondělí 15. dubna 2013
Setřásání velikonočního beránka letos přes nepříznivé předpovědi zářilo sluníčkem.
video z akce Stručně ze statistiky:
- počet účastníků 21
- "kolmo" zdolal vrchol Honza
- počet evidovaných defektů 2
- záznam GPS
- počet ujetých km 97 (z Kobylis)
- průměrná rychlost 10km/hod
- nastoupáno 755m
- nejmladší účastník Kuba, 12let
- safra že bych byl letos nejstarší? :-)
pondělí 25. března 2013
VŠliga s Gallowayem
Nedávno se i ke mě donesly zvěsti o treninkových metodách Jeffa Galowaye. Potom co jsem zjistil, že i můj kolega ve výzvě o zdolání desítky pod 40 taky Pavel má s touto metodou nějaké zkušenosti, byl již jen kousem k praktickému testu jak to vlastně funguje.
Den D jsme si stanovili na 24.března kdy se běží naše již dobře známá všliga v Bráníku na 10km. Podle plánu a výpočtu jsme si stanovili plánované tempo na 4:05 s chůzí 30s na každém druhém km a v sobotu dopoledne jsem již netrpělivě očekával jak se přiblížíme k plánovanému času 42:00.
Začátek byl dobrý a možná až moc. První km tempo okolo 3:50 druhý 4:00 a u kyblíku na druhém km přecházíme do chůze. Ihned si uvědomuji, že musím při tomto manévru dávat pozor, kdo běží za mnou. Kolega běžec dva kroky za námi nás málem převálcoval překvapen našim náhlým zpomalením. Jdeme tedy plánovaných 30s a znovu se rozbíháme. Po asi 500m doháníme běžce kteří nás předtím předběhli a pokračujeme dál. Údaje o tempu na hodinkách poskakují od 4:00 do 4:30, čistý 4km ale byl za 4:18. Trochu pomalejší než jsme plánovali. Ale co, je horko. Sice možná sotva 15stC, ale mě teče pot do očí jak voda ve sprše. Blbec jsem si nevzal čepici ani čelenku. Druhých 30s chůze vychází na úzký úsek a krátké stoupání. To se hodí říkám si, ale nejsem schopný spočítat, že další chůze bude po obrátce jinde. Obrátka totiž není na 5km ale asi 500m za ní.
Pátý a šestý km běžíme podobným tempem jako předcházejíci dva km. Tuším že plánovaný čas to dnes nebude ale pokračujeme v pokusu. 500m před 6km nás dobíhá Enrico. Zase bude mít druhou půlku rychlejší. Volá ať se ho držíme. Ještě neví že prokládáme závod chůzí. Volám tedy ať běží, že jej doženeme a dáváme s Pavlem třetích 30s v pohodě. Mám pocit, že se na tu chůzi už těším a je fakt, že po rozběhnutí je tempo vždy lepší. Druhý km se ale již vyhlížím pauzu a 8km je za čistých 4:32. To je tempo které na tomto km v Bráníku většinou nemám, protože jsem v krizi.
Na osmém km nás při chůzi předbíhá skupinka asi 5-ti běžc, kteří se nám vzdáli asi na 80m. Doháníme je ale asi po 500m a po chvilce v závěsu předbíháme. Poslední km běžíme co to dá. No dalo to v průměru jen 4:13 a to jsem ve finiši málem vypustil duši. Pozitivní, ale je že nás už nikdo nepředběhnul. Což se mi v závěru stává pravidelně. V cíli mačkám stopky a je na nich 44:03. Slušný na to že jsme celé 2 minuty chodili, ale bude to chtít ještě vypilovat. I když nevím jestli to pro porovnání nezkusím příště zase normálně celé běžet.
úterý 12. března 2013
Pečecká desítka 2013
Tak už věřím že jsou Pečky rychlá trať. Je to tam. Zlepšení osobáku z listopadu 2012 o 5s :-) z čehož mám velkou radost. Nebylo to bez krize okolo 6km a o tovíc mě těší, že tempo nekleslo pod 4:21. Průměrná tepovka byla dokonce o fous nižší než ve Kbelích. Vyběhnul jsem jako vždy rychle a na prvním km se rozhlížel kdo má podobné tempo. Našel jsem dobře známou čelenku o desítku let zkušenějšího Franty Roubíka. Chvilku to šlo, držet s ním tempo, ale někde na 3km jsme se ztratili. Za obrátkou to bylo hodně o vůli, naštěstí později i jakoby z kopce. Na 8km už jsem se neskutečně těšil do cíle. Každou minuty za mnou někdo známým hlasem zahekal. Že to byl Franta ve finiši jsem poznal 500m před cílem, když se kolem mě přehnal. Snad i to mi dalo motivaci vyhnat tepovku přes životně maximálních 183. Na Frantu to ale nestačilo, vzal mě o pár vteřin, ale OR to byl :-) Kromě toho. Potkal jsem spoustu známých a poznal nové, dokonce někteří neznámí poznali mě. V týmech jsme obsadili s Pavlem, Láďou a Denisou čestné 20. místo. Díky, příště jim to nandáme. Byl to skvělý den a oslava se konala s rodinou v místní cukrárně :-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)