úterý 4. února 2014

Ledopády 2014

spustit videoNebo také Brtnické ledopády. Tak nějak od školních let kdy jsem poprvé uviděl fotografie skal česko-saského švýcarska, po kterých se leze skrz kovové žebříky a stmé schůdky, jsem toužil se do těch míst podívat. Samozřejmě fotografie byly z léta. Letos se mi tedy sen  po desítkách let konečně podařilo naplnit, přidat k tomu zimní prémii a navíc stokilometrovou turistickou akci. Pochod, běh plný zážitků. Nechyběla zima, sníh, vítr, bloudění, pády, šrámy, únava, boles ale ani nadšení, radost, nová přátelství, krásná příroda, zážitky, euforie z vítěství nad sebou.

Poprvé jsem na startu dostal do ruky mapu, která vypadala jak plánky z cest, které jsem si kreslil v patnácti ledech do cyklistického deníčku. Významné body spojené čárami, pár poznámek a dost. Kupodivu byla ta jednoduchá mapička přehlednější než dřívější tabulka s itinerářem. Pokud jsem zakufroval, tak jenom proto, že jsem byl línej si dopředu v teple nastudovat další postup a na ledovém větru se mi mapu nechtělo vytahovat. Vlastní Olafovo značení fungovalo skvěle. Šipky nás vedly ve dne a v noci svítily bíle odrazky na sto metrů dopředu.

Ze zimního a zároveň nočního pohledu jsem porovnal vrcholy známé z Lužických sedmistovek. Klíč, Velký buk, Jedlová. Už za světla jsem vychutnal ledové krásy Betléma, Opony, Sloupu. Dostali jsme se i do krásných odlehlých míst na německé straně. Hermannova chata s vyhlídkou na skále a schody v myší díře, kde jsem několikrát měl pocit, že se zaseknu a zůstanu trčet, to bylo Ňeco.

Několikrát se stoupalo nebo klesalo prudkým svahem s hlubokým sněhem. Zároveň zde byly i delší mírné seběhy a možnost nahnat čas během po rovině lesních cest. Dobrodružné srdce si užilo i na krkolomných, namrzlých schůdcích, zledovatělých cestách a vrcholcích kopců kde to foukalo opravdu pěkně přes 100km/hod. Když jsem omylem vylezl na věž zříceniny hradu Tolštejn, málem mě ten vicht odfouknul. Ještě, že mám svých 85kg.  Závěrečné kilometry byly načasovány opravdu skvěle. Říkám tomu Olafovi psychohrátky. Těch posledních pár kilometrů bylo dvojnásobných, než sliboval výpočet vycházejíci z celkové délky trati. Zároveň ten terén připomínající bažinu a bludičková světýlka odrazek na stromech, která byla nekonečná ve spojení s únavou a bolestí chodidel… No hodně jsem nadával, ale teď jsem za to rád. Kde jinde si člověk něco podobného užije. A tak ani tentokrát nezklamalo heslo „zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je intenzivní“

A tak nezbývá než dodat. Díky Olafovi a jeho týmu za tuto vydařenou akci. Díky pánu bohu, dal jsem to a přežil celkem bez úhony. Těch pár puchejřů, dvahrát rána do hlavy a jedno uklouznutí na ledu za to stálo.

Žádné komentáře:

Okomentovat