čtvrtek 24. dubna 2014

Stovka Jarním Šluknovskem

Zprávy od kamarádů kteří šli v minulém roce přispěly velkou měrou k rozhodnutí, že jsem tuto stovku zařadil do svých plánů již  na přelomu roku. Zážitek z Brtnické Ledopádové stovky jen podpořil moje rozhodnutí podívat se na Šluknovsko po zimním zážitku i za příjemnějšího jarního počasí.. Teplé dny již koncem března slibovaly dobré počasí i v dubnu a s blížícími dny jsem se těšil víc a víc. Výbavu jsem nijak doplňovat nemusel, jen zlomenou hůlku z Ledopádů jsem nahradil novými, lehkými, skládacími hůlkami z Lídlu a mohl jsem vyrazit. Skvělou dopravu nabídl na poslední chvíli Jakub. Na cestu zpátky s ním sice nemůžu počítat, bude ve cíli skoro za poloviční čas jak já, vlakové spojení z Valečku je ale uspokojivé. Trasa byla pro tento ročník naplánována docela mimo Šluknovsko, ale to se mi líbí, trasy se moc neopakují. V Krátké době sice opět navštívím Lužické hory, ale proč k letnímu a zimnímu zážitku nepřidat ještě jarní. Startuje se přesně o půlnoci a s necelou stovkou účastníku se přišel pozdravit samotný starosta Českého Dubu. Olaf nás odstartuje a už klušeme směr vysílač Ještěd. Na prvních 13km nabíráme první převýšení. Už po půl hodině je pole běžců roztažené tak, že jsem často bez vizuálního kontaktu s tím kdo je přede mnou i za mnou. Jen občasné odlesky reflexních odrazek v čele čelovek dávají znát, že nejsem sám, kdo putuje do oficiálně 110km vzdáleného cíle. Když se mi začne mezi stromy blížit osvětlený vysílač, je to jak ufo nebo kosmická loď. Ještě jsem zde nebyl za světla a potmě působí přímo mysticky. Na obloze se navíc vyhoupnul měsíc a atmosféru jen umocňuje. Na vrcholku pod vysílačem je první kontrola. Čipuji, posiluji se kolou a po strmé kamenité cestě se vydávám v mlze dolů. Postupuji opatrně. Není proč si natlouct hned na začátku a výzvu mladších kluků pádících o zlomvaz dolů nechávám nepozvednutou. O kus dál v mlze je slyšet rány, jako by někdo střílel. Jsou to dřevěná vrátka do obory kterými trasa prochází. Ta moje ale vede podél plotu a poprvé si ji tak prodlužuji. Kolikrát ještě to zvládnu na téhle trase zamudrovat. Poměrně rychle se ale zase nacházím a chytám se s nejbližším klukem. Společně dorážíme k další kontrole na hrad Hamrštějn. Skutečně až na hrad, či spíše jeho zříceninu. Několikrát oběhneme zřícené hradby ze všech stran než zakopnu o rošt jakéhosi ohniště a rozplácnu se na kameny. Fix kontrola nikde. Naštěstí přichází další běžec, zřejmě němec, který také hledá kontrolu, ale že prý nějaká fixa ležela na cestě kousek pod vrcholem. Jasně, v té mlze a jak jsme koukali jen na zem, jsme káčko na stromě přehlídli. Vracíme se  označit kontrolu a potkávám se s Petrem a Katkou, kteří jdou na pohodu a přeci rychleji jak já. Pod hradem je možnost či spíše nutnost, svézt se přes vodu netradičním trasborderem. Kabina pro šest osob je poháněna na ruční pohon. Na druhém břehu už čeká první občerstvení v podobě bohatého stolu s chlebem, sýrem, salámem…dokonce i samovar s horkou vodou. Společně tedy postupujeme dál přes Velký Vápený a sedlo Trávník. To už se rozednívá a mě se to z kopce rozbíhá. Nechávám skupinku za sebou a běžím přes nádraží, louky a les na čipovou kontrolu v Rynolticích. Dávám polévku, Motolu, suché ponožky a vyrážím dál právě když do hospody doběhne i Petr s Katkou. Za světla se mi jde hned lépe a trasa vede mezi skalami připomínajícími Český ráj. Jen občasný řopík připomíná, že jsme v pohraničí. Na Popovu skálu to je pěkně do kopce a když vystoupám po schůdcích na vrchol abych si označil kontrolu pěkně tu tady i fouká. Pro mlhu není na co koukat, tak rychle dolů. Běžím s kopce, kousek po stejný trase pak odbočuji doprava a běžím rychle po cestě dolů. Po více jak kilometru zjišťuji svůj omyl. Druhý kufr a tentokrát patnáct minut navíc. Vracím se zpátky na trasu a už ne sám pokračuji po správné modré k německé hranici a po tesilové cestě mezi skalami k horské chatě Topferbaude. Německým důchodcům zde právě připravují v jídelně skvělou svačinu. Na mě ale čeká krátký výstup na vyhlídku a spočítat schody pro další kontrolu. Následuje můj další tentokrát již třetí zabloudění, kdy se vydávám na opačnou stranu. No nic, patnáct minut víc to nebylo a už zase skáču z prukého kopce kamenitou cestou dolů k zastávce úzkorozchodné železnice v Teufelsmuhle. Jezdí zde pěkný parní vláček s otevřeným vozem, aby cestující měli ten nejlepší výhled na okolní pískovcové skály. Trochu zase bloudím při odbočení  a hledání cesty na vrchol Ameisenberg, ale to už je tu zase Petr s Katkou který se můžu v orientaci držet. Postupujeme lesem, mezi skalami a vyhlídkami. Přes vrchol Jonsberg, který jako by byl spíš jen mírným stoupáním, ale dolů se dá běžet a žízeň nám v pravou chvíli hasí mobilní občerstvení na parkovišti pod kopcem, kde nám Olaf nabízí nejen vodu a kolu ale i pivo. Občerstvení jsme za chvíli v lázeňském Oybinu. Nádherné městečko s malebnými domy nad kterým se tyčí na skále rozsáhlý hrad. My ale spěcháme na protější kopec směr Čechy na vrchol Scharfenstein. Cesta pokračuje přes státní hranici, Hvozd dolů do Krompachu, Dolní Světlou, Krkavčí kameny a na vrchol Falkensteinu. Tam už se hrabu do prudkého svahu notně pozadu za ostatními jen s pomocí hůlek. Ještě že není víc mokro, to bychom se nahoru asi vůbec nebyli schopni touto stranou dostat. Na vrcholku se sotva otočíme pohledem po kraji a pokračujeme dál na Luž. Další kopce už moc nevnímám. Toužebně vyhlížím hospodu v Jiřetíně pod Jedlovou. Cesta začíná být nekonečná. Kontrola je ale naštěstí už Pod Ptačincem a s občerstvením. Sedám si a dávám nepočítaných chlebů s rybí pomazánkou a pivo. Hospoda v Jiřetíně už mě nezajímá. Cesta vede po nové cyklostezce. Dalo by se tady pěkně běžet, ale už se mi moc nechce ani když je to z kopce. Pomalu se začíná stmívat a než dojdu do Krásné Lípy a najdu hospodu U Kuruce, je už víc jak hodinu tma. V hospodě živá country hudba a pohoda. Kolik že mi to ještě zbývá? 13? Jen aby to nebylo víc. Odhaduji to na dvě hodiny cesty. Byly to nejmíň tři. Další bloudění následuje na konci Lípy, pak u hradu Krásný Buk. Výstup na Vlčí Horu už zase pěkně fouká vítr. Následují pověstné pastviny s elektrickými ohradníky. Dvakrát podlezu v pohodě ale potřetí mě elektrická past čapne do svého sevření, proklepe mne a mrští mnou do bláta. S odporem se oklepávám od špíny. Je to zbytečné, alespoň budu vypadat v cíli drsněji. Konečně jsem u kontroly Pramen Mandavy. To že je tu pramen je znát už dobrý kilometr. Po cestě je plno vody. Ještě závěrečné kilometry lesem a konečně jsem u kempu Valdek. Čas 25 a půl hodiny. V hospodě mě vítá hlučná diskotéka písní osmdesátých let. Naposledy čipuji, davám si několik piv a na židli přespím těch několik zbývajících hodin do snídaně. Třetí poctivá stovka (nepočítám loňskou nedokončenou P100 ani B sedmičky a podobné kratší běhy) je dokončena. Sláva jí.