Pražská stovka je nejtěžší ultratrail široko daleko. Tak tuhle větu si zapíšu za uši a za rok připomenu, až se budu zase přihlašovat. Výzva? Masakr? Šutr? Silva to vše je proti tomu vyloženě pohodová trasa. Jestli existují nějaké oficiální stupně obtížnosti úseků cesty pro trail, tak Pražská stovka ty nejvyšší na některých úsecích letos opět hravě překonala. Nemáte-li v sobě špetku masochizmu, na Pražskou se nehlaste. To by asi mělo být napsáno místo běžného upozornění o extrémní akci, které na vás zasvítí z obrazovky počítače při registraci. V itineráři trasy to letos Olaf vyřešil jednoduchým označením „nebezpečný úsek“ a sedmi vykřičníky. Nevím proč sedmi, ale těch nadávek, které na místě dotyčném sklidil by jistě od běžného účastníka bylo víc jak sedm. Mě osobně tedy úsek mezi 78 a 80km „pobavil“ rozhodně nejvíc a Olafa v mých očích omlouvá snad jedině to, že vše osobně také musel projít když vyznačoval trasu šipkama a odrazkami. V tomto úseku to prakticky byl postup po vrstevnici zhruba šedesáti stupňového svahu, který díky promáčení a jílovitému složení skvěle ujížděl pod nohama. Chvíli mi trvalo, než jsem si vypracoval styl postupu. Zapíchnout spodní hůlku tak aby, zastavila sklouznutí jedné nohy a opřít se o horní hůlku do svahu. Přesunout se o půl metru dopředu a doufat že nesjedu o deset metrů níž k nejkližšímu stromu, nebo dál až do chladné vody. Nějakým zázrakem se mi nepovedlo ani jedno, ale v jednu chvíli jsem asi deset minut přešlapoval na místě a myslel, že to už dál nepůjde. Zachránil mě až riskantní skok na nejistou oporu v blátě. Naštěstí mě udržela. Snad za světla a být mezi prvními, kteří tudy prošli, bylo by to snadnější. Za světla čelovky a dvoustý už fakt nemůžu dodat nic jiného než „sedm vykřičníku, no co :-)“
Když jsem pak před hospůdkou s čipovou kontrolou zjistil, že mi za půl hodiny jede autobus na Prahu, bylo mi jasné že pro letošek mi to už stačilo. Ne že bych si nechtěl užít ještě jednu noc a zbylých 50km doběhnout, ale obnovené problémy s levou nohou, díky kterým jsem se mohl pohybovat jen krátkým krokem, byly rozhodující.
Popis trasy letošní Pražské stovky jistě naleznete jinde tak jen ve stručnosti. Bylo to po krásných místech Povltaví, až jsem litoval, že často v noci nevidím víc. Bylo to vlhké a dost blátivé, takže vyloženě běžeckých úseků pro mě a dle mého odhadu byla tak třetina. Bylo docela teplo, i když jen něco málo nad nulou a za vytrvalého drobného deště. Trasa byla luxusně značená, prakticky po celých 80km, které jsem šel odrazkami a papírovými šipkami. Vůbec jsem nemusel zapínat navigaci. Byl to opravdu extrém a adrenalin jaký hledám. Přechod přes strom nad širokým potokem nebo kluzké prudké svahy za tmy, to je lahůdka, která se přesně drží hesla „zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je intenzivní“.
Může mě tedy jedině mrzet, že jsem si nedokončil celý EKUT 300km, ale s tou nohou by to bylo opravdu jen trápení a zbytek trasy už jsem stejně znal z minulých ročníků.
Takže Olafovi díky a za rok zase na shledanou.
Žádné komentáře:
Okomentovat