sobota 29. října 2016

Dalmacija Ultra Trail 2016




 Takový už je název nové hvězdy mezi evropskými trailovými ultra závody. Závod kterému předpovídám v budoucnu velkou oblibu. Proč? Z mnoha důvodů. Je zde možné totiž najít pohromadě mnoho lákadel současné. Na prvém místě teplé průzračné vody Jadranu.  Stačí se zastavit a osvěžit se koupelí tak jak to mnozí běžci během závodu i udělali. Přímo od moře se zdvihají hory do stovek metrů výšky s cestami natolik trailovými že si často říkáte,  "No to již není cesta ale vysypané kameny ostrého vápence všech velikostí". Jen spadne pár kapek deště promění se jejich zaprášený povrch v kluzký gel na kterém klouže bota jak po banánové slupce. Něco skvělého pokud toužíte po opravdu náročné cestě. Počasí je zde k běžců ale vlídné.  Přestože se závod koná v druhé polovině října,  průměrné teploty vody i vzduchu se pohybují okolo 18 stupňů a deště mnoho nespadle. Chorvati říkají že "pada kiše" Tento průměr se potvrdil i letos, kdy v první noci závodu neklesla teplota pod 14 stupňů, pršelo jen maličko a druhý den sluníčko hřálo jak u nás v červenci. Také okolní příroda dýchá na nás příjemnou exotikou.
Podél cesty zrajíci olivy,  granátová jablka ani nikdo netrhá a slouží jen potravou pro ptáky, mandarinky, citrony, jablka, stačí jen natáhnout ruku a utrhnout si. Pokud vám to není blbý přes plot. Nemusíte ale trhat protože přestože se jednalo letos o první ročník,  místní lidé byli od pořadatelů dobře o závodu informováni. Na mnoha místech stali u cesty děti i dospělí s vodou, nabízeli oloupané mandarinky a a dokonce se nám dostalo i filků a nabídky červeného vína k napiti. To jsme slušně odmítli, prostě pivo je pivo. Lidé jsou milí a pohostinnost,  český se domluvíte dobře, ale to již jistě každý zná z dovolené u moře. Co zde nechybí je i dech historie a památek. Antický amfiteátr,  staré hrady, mosty, na trase typické bílé domky s pavlačemi a úzké uličky. V noci pak se pod námi rozsvítily tisíce světel města Splitu a blízkých ostrovů. Nad hlavou nechyběly hvězdy až jsem si říkal jak to organizačně skvělé vyšlo. Ona také organizace zaslouží samou chválu. Značení cesty dobře viditelné ve dne i v noci. Červenobílé fáborky opatřené odrazkami se jen trochu schovávaly ve větru.
Na každém přechodu přes silnici s dopravním provozem stál pořadatel a zastavoval provoz i v době kdy startovní pole začalo být natažené do několika hodin. Přímo turistických cest v Dalmácii prý není mnoho.  Často trasa vedla po jediné blízké turistické červené značce. Přes dlouhé kilometry kudy trasa vede jsem ale často musel ocenit že jindy zjevně nepřístupnými místy prošel někdo s křovinořezy nebo sekačkou a rozšířil cestu do průchozí podoby.  Ono ostatně prodírat se keři a trny Chorvatska je přeci jen náročnější než překonat malinové šlahouny u nás. Zásobení občerstvovacích stanic mi vyhovovalo. Ovoce,  sladké i slané pečivo, nechybí sýr,  salám,  slanina, teplá polévka,  těstoviny na půlce trasy. Délku trati si na DUT můžete zvolit ve čtyřech kategoriích. 20km, 60km, 110km a 100mil.

Jak tedy závod probíhal pro mě? Omiš je historicky městem s památkou na piráty, tedy také start zde obstaral ve 13 hodin pirát výstřelem z bambitky který zazněl jak rána z kanónu a to už se na nejdelší distanci vydalo zhruba 65 běžců včetně 8 běžkyň. Kousek přes město ale jsou zde všude okolo skály tedy vzápětí stoupáme do kopce. Jak už jsem uvedl cesty jsou zde různé, převažují kozí stezky plné kamenů, méně je těch rovnějších ušlapaných a ještě méně asfaltu. Vyběhneme na vrchol kopce a konec křížové cesty a vzápětí prudce klesáme přes kameny dolů. Opatrně si hledám místo kam na hrbolaté cestě dávat nohy když mě dvojnásobným tempem předběhne drobná Italka v modrém, evidentně je tato cesta její živel. Běžíme dolů, rovně, kochám se neustále pohledy na moře pode mnou. První občerstvovačka, další křížová cesta a pak vrchol kde trochu prší s ještě víc to klouže. Už je vidět v dálce Split ale než se přes něj propracuji je tma a antické vykopávky a ruiny amfiteátru jsou vidězt jen ve světle čelovky. Stoupáme vzhůru nekonečným svahem, že ani netuším kam až to půjde.
Potom se cesta narovná a začne klesat aby vzápětí opět stoupala. Vše doprováží fantastický pohled na světla pod námi. Je vidět nejen Split ale i světla ostrovů za ním. Na 68km trasy leží nejvyžší vrchol Sitno, máme zde vystoupat do 670m. Špatně po tmě vidím na mapu a tak jej nechtěně překřtím na Sting. Však tak pila profilu zde tvoří pěknou špičku. Až sem se držím za Janou, ve stoupání ale začíná pro mě trochu krize před půlnocí a možná také z hladu. Ztrácím tempo a i morál na rychlejší postup. Časovou bránu v Gata na 83km sice zdolávám s více než 7 hodinouvou rezervou na linit. Sedí zde ale Honza kterého trápí koleno a tak se domlouváme skončit a dojit zbylých 5km do cíle zkratkou. Užil jsem si vše i tak dost a milovníkům drsných terénů závod v budoucích letech velice doporučuji.

neděle 18. září 2016

SVB 2016

POZVÁNKA

NA

SETŘÁSÁNÍ VELIKONOČNÍHO BERÁNKA XVIII. 

(je to sobota 12. listopadu 2016 )
Ahoj, Tak jako každý rok si Vás dovoluji pozvat na vyjížďku na kole z Prahy na Říp a zpět. Vidím úsměvy ale je to tak. Také na podzim můžeme vzpomenout na velikonoce. Okolnosti s nalezením vhodného termínu vyústily v tento netradiční podzimní datum Doufám že využijete této mimořádné přílžitosti osedlat svá kola místo na  jaře, teď na podzim, dříve než je uložíte k zimnímu spánku.
 jedno starší foto

Hlavní cíl:

Letos se vydáme již po osmnácté oblíbenou trasou podél Vltavy a po vedlejších silnicích až k vrcholu Řípu (459 m.n.m.).


Vedlejší cíl:

zdolání vrcholku "kolmo" bez sesednutí a pěšího výstupu 

Termín:

 Sobota 12. listopadu 


Sraz:

 7:45 metro Holešovice, výstup směr vlakové nádraží, poblíž tramvajové zastávky do Kobylis, 


Odjezd:

 v 8:00 hod., opozdilci nás doženou na trase nebo v 9:00 u zastávky autobusu Klacánky

Trasa:

Po pravém břehu Vltavy do Kralup a dále po levém břehu Vltavy směr Nelahozeves, Nová Ves, Jeviněves, Černouček, Ctiněves, Říp a zpět po cyklotrase č.2, Zálezlice, Netřeba, Panenské Břežany a Bášť. Zkrácení trasy je možné pokud zvolíte pro cestu zpět přepravu vlakem.


Možnosti nákupu občerstvení po cestě:

Holešovice - stánek s občerstvením pro ty kdo zapoměli snídani, Kralupy - supermarket, Černouček – zakouřená hospoda se zahrádkou jakou svět neviděl, Říp - tradiční hospoda na vrcholu s obsluhou od okénka, Zálezlice – hospoda na jedno pivo a vzpomínku na povodeň 2002, Sedlec - hospoda na statku s večeří a rozloučením po úspěšné akci.

Náročnost:

trasa převážně rovinatá, délka cca 100km při zpáteční cestě na kole až na metro Ládví, možnost přímé vlakové dopravy zpět do Prahy z Veltrus. Doporučené je horské kolo nebo treking. V úseku do Klecánek je již letos krásná asfaltová cyklostezka, takže nouzově lze projet i na kole silničním. Trochu obtíží může nastat pouze na úseku z Řeže, ale právě ten považuji za nejkrásnější.

Vaše dotazy a přihlášení k účasti zapište zde nebo nás kontaktujte osobně
na vaši účast se těší organizátoři:
Pavel a Honza

sobota 9. července 2016

Jubileum s Krakonošem

Start náměstí ve Vrchlabí


před startem
stoupání na Žalý
pod hranicí lesa pod Žalý
dřevěná cesta v Polsku přes slaťe
Krakonošova stovka letos slavila krásný 50 ročník.  To jsem si se svoji oblibou v kulatých číslech okolo běžeckých akci přece nemohl nechat ujít a proto byla Krakonoška v moji osobní termínovce již víc jak rok dopředu jistá. Těšila mě i informace o návratu na původní trasu přes Sněžku. Vždyť jaky by to byl nejstarší pochod v Čechách při kterém z trasy zmizí skvost v podobě nejvyžší české hory. Jaky ale byl pro mě? Jako vždy, plánem bylo užít si vše co nejvíc. Když to půjde zrychlit a víc běžet a když ne tak v klidu dojit. Vždyť to je jak slyším několikrát cestou od pořadatelů na kontrolách je hlavni. Užít si Krkonoše v pohodě. Do Vrchlabí jedeme jak za Starých dob TERCu s předsedou Martinem. Už to vypadá ze opět poběžím v civilních džínových kraťasech, ze Šluknovska už mám přeci jisté zkušenosti, vše ale zachrání 10 minutová zastávka v Dekatlonu. Hned od parkoviště ve Vrchlabí potkáváme samé známé tváře. Aby se odlehčilo horám je letos start rozložen. Oficialne sice od 21hod, ale kdo chce dřiv může vystartovati v čase hodinu dříve. Nečekám a jdu tedy z náměstí chvíli po osmé hodině společně s Petrem, který, je trochu nervozí ze své první stovky. Máme hodně společného. Stejné boty, stejné čelovky, stejný klub SK Babice.  

Z namésti vybíháme klusem, ale záhy přecházíme v rychlou chůzi která nám vydrží až na první vrchol a kontrolu na Žalý. Cesta se odtud vlní téměř po vrstevnici a dá se běžet téměř stále až ke kontrole na Mísečkách. Tady už je třeba vytáhnout čelovky, jsme na 17km. Trochu se motáme mezi staveništi hotelů. Na Dvoračkach začíná mlha. Běžíme s Petrem dlouho po asfaltu z prudkého kopce až k rozcestníku kde zjišťujeme své první zakufrováni. Směrovka potvrzuje že na Ručičky se sice dostaneme, ale trochu jinou cestou. Následuje dlouhý seběh do Harrachova. Znovu trochu špatně odbočíme a na občerstveni se tak dostáváme zadním vchodem. Jsme ale na 30km a zatím vše v pořádku. Tradiční chleba se sádlem a cibulí je rozložen k občerstvení po několika stolech . Sním hned 3 krajíce, další jídlo bude až za dlouho. Oblékám taky na cestu mikinu, plánují spíš volněší postup při kterém se doufám nezapotím.  Mumlava hučí a my jdeme  rychlým krokem vzhůru po asfaltové cestě. Krakonošova snídaně, Vosecka bouda, tady uz to pěkně fouká. Je čas vzít si svoji soft bundu, jestli mi jí tedy nevezme vítr a neodnese někam do Polska. Vitr tu fouká docela silný, ale naštěstí do zad a tak chvilku běh, chvilku chůze střidáme to tak až na Luční. Je něco po třetí hodině v noci, na obzoru červené mraky ale na svítání si musíme ještě počkat. Na Luční klasická polévka, rohlíky, čaj. Vysypat kamení z bot a valit dál na polskou stranu. 
 Přes mokřiny a slatě už je naštěstí vidět i bez čelovky. Skáču po vrcholcích kamenů a doufám že neuklouznu na kořenech. To raději skočit do vody. V protisměru taky záhy potkáváme běžce belhajícího se o holi se staženým kotníkem. Nepříjemná představa vracet se teď na Luční a čekat na přepravu. Lávky přez mokré úseky mě svádí fotografovat a tak mi utíká Petr. Potkáváme se až na Domku myslivnym, ale to již odchází a já zasedám k sušenkám a kávě. Není kam spěchat, je přeci čas snídaně před šestou a i obsluha kontroly žertuje že netřeba spiečič se. U jezera hnízdí orel a trasa je tedy odkloněná, navigují tady všechny při odchodu. Stoupám po kameny dlážděné cestě. Už je vidět Sněžka, jen vrcholek zakrývá mrak. Nahoru to jde dobře, sušenky mi dodaly energii. Oproti mé cestě před dvěma roky je na vrcholku prázdno. Jen tři další stovkaři, žádní turisté, nevím jakého návalu závodníku se tu správa parku bojí. Procvakávám kartu orienťáckými kleštičkami, pouštím do uší motivaci a běžím, skáču přes kameny, po schodech, doufám že nezakopnu. Jde to dobře prakticky až na Pomezní boudy. Lahváč Krakonoše, chleba se sádlem, to je energie na další cestu. Doháním Katku, prý moc nespěchá ale jisti jí potkávám tady je docela rychlá. Až do Pece tedy nespěcháme společně, pak trochu kufrujeme a když se začíná sbíhat k Vrchlabí Katka mizí a já už jen tak volně docházím přes pastviny do cíle. Ještě v závěru běh, to abych to stihl pod 17 hodin ale v cíli zjišťuji že časoměrná brána nebyla ve Vrchlabí na náměstí ale až o téměř tři km dál a mám tedy dobrou čtvrthodinu oproti očekávání lepší čas. V cíli již všichni známí odpočívají a tak se připojuji, debatujeme o zážitcích a já kupuji piva po dvou kusech, přeci nebudu čekat stále ve frontě. Krásná padesátko to byla, jen co je pravda. Jestli se dožiji stovky, přijdu určitě zase, a nebo i dřív, K100 je skvělý tradiční pochod.



výstup na Sněžku

výstup na Sněžku

Poštovna

kontrola na Sněžce

výhled ze Sněžky

sestup ze Šněžky

Sněžka od Malé Úpy

pondělí 13. června 2016

Okolo Vlasti i za Vlast


Vlastibořice, jak krásné, poetické, národní cítění vzbuzující místo. Navic na dohled Českého ráje. Prostě jak říká klasik: “ Ve Vlastiboricich by chtěl bydlet každý” No aby taky nechtěl a kdo zde nebydlí alespoň jednou za rok měl by oběhnout Vlastibořice půlmaratonsky nebo si za Vlastibořice vyběhnout alespoň na kratší trasu krosu. Místo a závod se stává stále populárnějším a počet ůčastníků i časy jsou rok od roku lepší. Já osobně půlmaraton letos s radosti absolvoval již po čtvrté. Kros byl pro mě poprvé s očekáváním jaký bude a nezklamal. Těch poprvé bylo ale tentokrát víc. Poprvé se mnou cestovala naše Aďa aby poprvé stanula na schodech vítězů. Poprvé jsem plánoval běžet jen lehce tréninkové tempo a byl z toho můj traťový rekord. Poprvé jsem v druhé půlce půlmaratonu běžel rychleji než v první. Poprvé jsem byl na trase krosu s s vodou v brodech téměř do pasu. Poprvé jsem v jednom dni stál 2x na startovní čáře a 2x na stupních vítězů. Trička pro závod se letos mimořádně vyvedla a sama Aďa je označila za boží až epická. Celý den trička pestře zdobila účastníky, hrála pestrými barvami kolem nás a sám jej s pýchou nosím ještě nyní a budu jistě ještě dlouho až do roztrháni.20160611-100102-©MartinSmija-#023

Jak jsem uvedl v úvodu, bylo moje plánované tempo tréninkové s plánem doběhnout pod dvě hodiny. Startuje se do mírného stoupání, následuje asi km asfaltu po silnici. Čelo závodu v počtu asi 5 rychlíků v čele s Karlem a Jirkou mi okamžitě zmizelo z dohledu a také zůstalo zakryto zády druhé skupinky 7 běžců na jejímž chvostu jsem se pohyboval. Vypadalo to chvíli na pěkný pocit běžet tak ve skupince ale tušil jsem že vše se roztrhá. Jakmile se cesta stočila zpět k vesnici a začala mírně klesat už byla skupinka roztrhaná. Hodinky zavibrovali první mezičas 4:09 pak druhý 3:49 Ku...va neběžíme nějak rychle? Zpomaluji si na svých poklidných 4:30 a nechávám se předbíhat. Na začátku Sychrova první občervení. Loknu si za běhu vody a málem se utopím na té pomyslné lžíci vody. Chvíli váhám jestli si zbytek vylít na hlavu ale nakonec kelímek odevzdávám chlapci o kus dál přímo do odpadkového pytle. následující proběhnutí nádvořím zámku je nevšední a krásné. Kašna, brána, malé nádvoří, slalom mezi svatebčany. Trochu mám strach z jejich rozverného rozptýlení slavnostní událostí a tak raději zpomaluji. Trasa pokračuje do parku a alejí směřuje k zadní bráně a dále mezi řadou památných stromů. Kousek kolem rychlostní silnice mi připomene že se mi tu posledně dobře běželo. Jde to i nyní. Cesta se začíná svažovat. Další rychlí borci za mnou nabírají rychlost lepší než je ta moje a ukazují mi záda. Na asfaltu namalovaný půllitr, pozvání od Dušana do místního svatostánku. Zdá se ale že mají ještě zavřeno, ale nelituji, tolik času zase nemám. Rovinka se kroutí dál po silnici mezi stromy. Těším se na prudké stoupání někde okolo 6km. Teď je čas nasadit chůzi s Gallowaiem.
 20160611-115439-©ZdenekMikula-#362
Před vrcholem kopce mě zdraví Dušas a vypadá jako by mu kopec nedělal vůbec žádné potíže. Na vrcholku do sebe hodí pohárek s pivem a až mi mizí v krásném trailovém seběhu zpět k toku Mohelky. Začínám mít trošku krizičku i druhý kopeček jdu. Lávka, asfaltová cesta a zapomínám odbočit. Uběhnu možná stovku metrů než v duchu děkuji volání za mnou ať se vrátím že jdu špatně. najednou je předemnou asi šestice běžců a za mnou první žena. Klesáme prudce mezi kameny a kořeny. Šetřím se a někdo další mě předbíhá. Vybíháme na polňačku mezi posekané louky, hladím si dlaní stébla trávy a dostávám novou sílu. Houf přede mnou se přibližuje. Za mostem stojí stolek s občerstvením. Všichni někam spěchají jen já se zastavuji na banán se solí a kolu. Vím co teď přijde. Dlouhý rovný úsek asfaltu, který nenápadně zvolna klesá. Přede mnou v pravidelných rozestupech asi po 100 metrech na dohled čtyři běžci po levé straně silnice, vpravo cyklista. Znáte to když najednou přijde energie a nohy samy běží jedno jestli jako teď na 15km, padesátém nebo stovce. U mě to je pocit a vzpomínka na cyklistické roky. Nohy točí 192 za minutu a postavy přede mnou se blíží opravu jako bych je dojížděl na kole. První, druhá, třetí… vím že ten pocit nevydrží věčně ale do další občerstvovačky si jej pěstuji. Znovu přebíháme Mohelku, lávka je zde trochu nahnutá a musí se běžet po hraně, trochu adrenalin i na půlmaratonu, tak to má být. Následuje krásný úsek podél řeky loukou, malý kousek po asfaltu a už je tu Trávničák. Jdu, jdu, kousek popoběhnu a zase jdu. Dobíhá mě starší kolega, slušně mu to do koupce kluše. Chváli moje tempo na rovině já zase jeho do kopce. Společně vybíháme na vrchol kopce, směju se na fotící Lůcu, statek s občerstvením se mi moc líbí. Dám ještě trochu piva a znovu doháním svého o sedm let staršího soka v kagorii. Jde to jde až na 20 km a tam najednou zvadnu. Ještě šlapu pomyslné bláto pod nohama i když jsme na asfaltu u včelího úlu. Vlastně tak to má být. Do cíle sprintovat to znamená jen že jste během závodu nevydali vše co ve vás je. Tedy s radostí a úsměvem (pokud není vidět je jistě uvnitř) “spěchám” do cíle. Jsem 25. a jak později zjišťuji 2. v kategorii, ale ten první si vítězství plně zasloužil.20160611-150105-©MartinSmija-#1286
Vlatibořice jsou prostě jen jedny a stojí za to je běžet. Ten den jsem dal ještě 800m lidového běhu pro domov Tereza a taky ten pekný kros na 8km s hlubokými brody ale o tom již někde jinde nebo osobně.
Díky Dušane, Lůco a vůbec všichni kdo jste Okolo Vlasti zase tak skvěle připravili.

čtvrtek 28. dubna 2016

100 mil po Istrii



100 miles of Istria


Tak jako mnohá jiná rozhodnutí přihlásit se na nějaký závod, padlo to moje ještě v euforii po Pražské stovce. Tri roky jsem přeci o Istrii slyšel všude kolem sebe. Kde kdo tam již byl, mnozí i vícekrát, a chvála na ultratrail napříč Istrií se ke mně šířila ze všech stran. Navíc na začátku je vždy startovné nejnižší a termín nejvzdálenější, výhody čehož ani nemusím rozebírat. Prostě strach vás přejde jen, co si přečtěte, že limit na stokilovku je 48 hodin. Samozřejmě mé trochu zatrnulo nad informací o délce větší jak 170km a převýšení blízko Himálajským osmitisícovkám. Kdo by se ale vlka bal, ostatně ani vlci ani medvědí zde nehrozí. Větší obavy jsem mel spíše z kamení na cestě. Představoval jsem si něco jako cestu na Klíč v Lužických jen trochu víc pohyblivou. Předseda Martin to velice trefně popsal jako teren mezi pražci a kolejemi, pro moje uklidnění ale hned dodal, že to vlastně takový lázeňský pobyt na při mořském povětří. Prostě rekreace, na kterou sice mladší 20 let smí jen s doprovodem, zato jak se i potvrdilo si u moře vyléčím průduškový kašel. Na cestu jsem se spojil do party s Katkou, kterou loni zle zastihlo na Istrii deštivé a chladné počasí a s Honzou, který ač zatím bez dokončené stomílovky nevynechal ani jeden ze tří předchozích ročníků. Plánuji, že se při závodě ve svém tempu dvě noci nevyspím a tak se snažím něco nahnat v týdnu předem. Je fakt, že z obtíží spojených s dlouhým během jako únava a bolesti nohou, otlaćeniny, slezlé nehty, puchýře, žaludek na vodě, bloudění, nesvítící čelovka, zapomenuté kalhoty a co vše mě ještě může jen potkat. Vše se mi nějak daří stále lépe překonávat jen ta ospalost s tou bojuji stále. Jsi-li ospalý přidej, radí zkušení, jak ale přidat když je člověk rád že se vůbec pohybuje? No nic, zanechme teorie a jak to tedy šlo na Istrii. D Umagu přijíždíme v plánovaném čase, asi dvě hodiny před odjezdem autobusů na start. Veliký bílý stan slouží jako Expo a zároveň výdej startovních čísel. Stoupám si do řady k prezentaci a hned je vidět výhoda stomílovkařů když někdo z organizátorů, všichni tu chodí v modrých tričkách, vybízí ty co jdou na 100 mil ať předběhnou v řadě dopředu. Nejprve je třeba předvést povinnou výbavu, poté teprve dostávám číslo, kartičku s profilem trati, další dvě samolepky s číslem na vaky s věcmi a klasickou taštičku s reklamními letáky. Samozřejmě také pěkné modrobílé sportovní tričku s logem závodu a co jsem ani v instrukcích nepostřehl, každý přihlášený na 100 mil dostává také slušivé bílé kompresní návleky na lýtka. Skvělé že již mám černé a znám svoji velikost. Poberu tedy vše do náruče a jdu se převléknout do zadní části stanu. Při studiu propozic doma mi dělalo trochu potíž pochopit systém dvou vaků. Menší igelitka slouží na odložení drobností od startu a velký pytel bude dopraven na 90km do Buzetu. Ukládám do něj vše co mám včetně dvou plechovek piva. Počítám že se bude na občerstvení hodit a o vychlazení se postará chladná noc. Do odjezdu zbývá hodinka času, zvažuji zda si doprát nějaké jídlo v restauraci ale nakonec dáváme v naší české skupince jen kávu. Netrvá to dlouho a je čas nastoupit do autobusů. Přijíždí luxusní a hned čtyři s řidiči v bílých košilích. Cesta do místa startu by neměla bát dlouhá ale díky členitosti poloostrova trvá více než hodinu.
Konečně jsme v Labinu, místě startu a vystupujeme přímo v historickém centru města. Prchám k jedné ze dvou plastových budek dříve než se před nimi vytvoří dlouhá fronta. Moderátor vítá účastníky, představuje favority startovního pole, hudba nás nabuzuje a nechybí ani bohaté občerstvení. Pizza a veganské i masové obložené chleby a jiné dobroty a pití. Prostě skvělý servis před závodem jaký zatím nikde nepamatuju. Fotím si čelo elity před startovní bránou a zařazuji se do zadní části houfu necelých tří stovek běžců. Přesně ve čtyři hodiny odpoledne je odstartováno. V davu cupitám do kopce úzkými uličkami za chvíli se stoupání ale zlomí a sbíháme úzkou pěšinou mezi zelení dolů k moři. Pohoda pobřeží, sluníčka na Jadranu, lodě na moři a teplo přes 20 stupňů. Na duben nádherný počasí, pro mě až moc teplé. Pohoda rovné cesty po asfaltu ale netrvá dlouho. Na pátém km začíná stoupání kde všichni kolem přechází do chůze. Popobíhám jak mile se cesta trochu narovná. Překonáváme první hřeben, otevírají se výhledy na moře a taky na komín v údolí. Po kamenité cestě dolů mi to nijak rychle neběží. U plotu hřiště seká trávu chlápek s motorovou kosou jako by nestihl včas připravit cestu pro běžce, ale to je jen moje fantazie. Když jej obíháme sekačka stojí. Za chvíli jsme v přístavu Plomin Luka a ve svahu nahoře je slyšet hlasité povzbuzování od první občerstvovačky. Šplhám vzhůru kozí stezkou mezi kameny a vysokou trávou. Několikrát i zastavuji abych uvolnil cestu rychlejším. Konečně jsme u občerstvení v Plominu. Stolky s ovocem, pitím a tvarohovým závinem stojí na terase místní kavárny dopřávám si tedy jako ve správné kavárně dvě kávy a sladké pečivo než vyrazím do dalšího stoupání. Než dosáhnu vrcholu stoupání zapadá slunce a je třeba zapnout čelovku. Dlouho se světlem otálím a tak když rozsvítím čelovku Petzl s automatickou regulací svítivosti, připadám si rázem že vidím skoro jak za bílého dne. Díky Adame. (konec reklamy J)
Podle profilu vím že stoupání bude teď pokračovat až k nejvyššímu budu trasy do nějakých 1500m. Nad 1000 m to už pěkně fouká studeným větrem. Přes velké i malé kameny skáču dál. Přede mnou i za mnou had čelovek. Na 32km je kontrola Bodaj. Hoří zde vatra, rozlévá se cola a nabízí sýr, slanina, chleba. Cesta chvíli klesá a já si pochvaluji jak dobře se mi s dobrým světlem běží lesem. Kamení je tu méně a tak roztahuji ruce a letím dolů jako pták. Předbíhám plno lidí a zastavuji až u osvětleného stanu na kontrole v Plominu.
Občerstvení mi přijde opravdu k chuti. Je něco kolem půlnoci a cesta opět stoupá nejprve širokou cestou lesem a pak i kozí stezkou. Nakonec je tu opět vrchol, přelézání přes kameny ale taky minipevnost na vrcholu Vojak.
Před Trstenikem se pomalu rozednívá a mě začíná předbíhat jeden rychlý běžec za druhým. Je to čelo skupiny která se vydala o půlnoci na trasu 110km. Ranní sluníčko konečně vykukuje a já si na cestě mezi dvěma kolejema v trávě připadám ohromně uvolněně.
Do velké občerstvovačky v Buzetu na 90km dobíhám klusem i když ostatní kolem už chodí. Vše je umístěno do velké sportovní haly. Hned na kraji mi strčí do ruky můj velký pytel, o kousek je možné dát si k jídlu těstoviny, guláš a jiné. Moc si s obsluhou sice nerozumím ale nakonec se mi dostane husté bramborové polívky která mě plně uspokojí. Ještě chleba, slaninu a moje pivo. Všichni zde přezouvají nebo alespoň mění ponožky před další cestou. Někteří podřimují. Vzpomínám na rady, že hned za Buzetem přijdou brody přes potok a suché ponožky beru sebou jen do batohu na záda. Vysypu kamení z bot a vyrážím na další cestu. Je jedenáct hodin před polednem a sluníčko pěkně hřeje. Zkouším několikrát klus ale pak ale i když je cesta rovná, na sluníčku se mi běžet nechce. Cestou do pevnosti Hum skutečně překonám několik brodů. Dlouho ale nepršelo a většinou se tedy dají přeskákat po kamenech suchou botou. Nohy si ale nakonec stejně namočím když se mi nechce obcházet široké místo potoka bez kamení. Hum mě překvapí svojí historickou krásou. Stoly s občerstvením jsou zde přímo v jedné z kamenných místností. Jako vždy doplňuji vodu do vaku a lahve, sním dva tvarohové záviny a trochu slaniny s chlebem a sýrem.
Cesta dolů od Humu je samý kámen co pěkně tlačí do chodidel, postupuju pomalu i z kopce, začíná odpolední krize. Na jednom pěkném travnatém místě se tedy uložím a jen zavřu oči spím. Jen okrajem mysli vnímám chodce kteří mě dohání a pokud to jde kývám na ně že jsem v pohodě. Stačila opravdu jen půlhodinka a můžu osvěžený vyrazit na další cestu. Před špičatým kopcem s pevností Oprtalj mám dobrou chvilku. Běžím z kopce i po rovině svým šestkovým tempem a zpomalím až ve stoupání po dlouhém kameném schodišti v Oprtalju.

Spousta úzkých kamených uliček zde má neopakovatelné kouzlo. Terasa s výhledem do kraje je lákadlem ale stále mi to ještě běží. Jsem na 140km, za hodinu, dvě se setmí a tak spěchám dál. Než se zde občerstvím je tma. Rozsvěcuji podruhé čelovku a optimisticky píšu kamarádům že bych mohl být po půlnoci v cíli. Mohl bych tam být kdyby… Tyhle odhady většinou nevychází. Kopce zde už sice nejsou nijak velké ale cesta je stále stejně hrbolatá. Dohání mě skupinka běžců a tak se chytám a pět km do Grožnjanu dorážíme společně. Rychlý pohyb mě drží v bdělosti ale jakmile dojdu na občerstvovačku neodolám a jdu si sednout na křeslo vedle piána ve vedlejší místnosti. Okamžitě spím v sedě, někdo odchází a přehodí přes mě svojí deku. Snad pro to příjemné teplo zde vydržím snad půl druhé hodiny. Když se proberu spíše zimou a nepohodlím než osvěžený spánkem ukazují hodinky půl hodiny po půlnoci. Musím vstát nebo se už nerozhýbám. Občerstvení Grožnaj je na 150km a zbývá tedy už jen půlmaratonek. Navíc cesta má převážně klesat, tedy do toho. Chytám se staršího Itala který v tu chvíli také vyráží na cestu. Šlape jak rychlochodec že musím vždy kousek popoběhnout abych jeho tempu stačil. Vím ale že motivace se mi vyplatí urazit tu vzdálenost co nejrychleji.

Zkouším navázat hovor ale každy mluvíme tak stejně špatně anglicky že se domluvíme jen málo. Za necelé dvě hodiny jsme společně v Buje, posledním městském občerstvení které se nachází v něčem jako nádvoří před kinem. Teď v noci je zde divně mrtvo. Dlouho se nezdržíme a společně s Italem vyrazíme na posledních 13km. Teď už je to cesta opravdu v rovině kolem kanálů. V půlce cesty je ještě auto s poslední možností nabrat vodu. Jak vidí Čecha už podruhé mi automaticky nabízí pivo. Neodmítám a stjně jako v Dánsku dávám k dobrému moudro No beer, no power. V dálce už jsou vidět světla Umagu, blíží se sice pomalu a nezaditelně. Na začátku města organizátoři instalují další navigační praporky, asi tu někdo bloudil a v tuto hodinu kdy i já motám nohama jsem vděčný za cestu vyznačenou k cíli. Běžím posledních několik stovek metrů k cílové bráně kde mě i v tuto hodinu mezi půlnocí a svítáním vítá několik organizátorů. Dostávám medaili a odcházím jako šťastný finišer do stanu s občerstvením.
Posedávám, padá mi hlava, piju, jím, dávám si teplo sprchu. Pomalu se rozednívá, otevírá se první kavárny. V cíli je již i Katka a tak společně jdeme na kafe a přečkat čas do desáté hodiny kdy dorazí Honza s autem. Musí na nás být směšný pohled jak nám u stolku v kavárně padá hlava. Když se směji že katka si neustále z blízka prohlíží vzorek na svém levém rukávu potvrdí mi ona že ja vypadám úplně stejně. Prostě pěkné ráno po druhé probdělé noci ale co to je proti pocitu z druhé stomílovky. Stálo to za to abylo to moc moc super. Kdo jste tam ještě nebyl jeďte na Istrii.


pondělí 28. března 2016

Jarním Šluknovskem 2016


Téhle stovce budu v paměti říkat džínová. Jak tak hřeším na zkušenosti a bylím na poslední chvíli, letos to bylo již opravdu ve spěchu. Už cestou na start v Krupce si uvědomuji co vše jsem zapoměl doma. Tak tedy jen pro poučeni na příště doma zůstaly energeticke oříškove tyčinky, čokolads na povzbuzeni a mikinu z Jutu tu jsem ani nenašel :-) což bez to bych se i obešel. Chyběly i baterky do gpsky. Kolikrat jsem si na ně vzpoměl když jsem hledal správnou cestu. Co mě ale rozhodilo při převlékání na startu nejvíc byla absence běžeckých elasťáků. No co se dá dělat, poběžíš v džínách. Do Krupky jsem přijel s velkým předstihem 2,5hod hned s prvni partou pražaků vedenou Olafem. Alespoň byl čas na dvě předstartovni piva a bagetovou večeři. V malé místnůstce sportovniho arealu se pomalu sešla před šedasát stovkařu. Ve 21h startujeme jak jinak když už jsme v Krupce než kolem lanovky na Komárku. Pekelnej kopec ale chválím si že narozdíl od podzimu předloni, teď tu díky zimě chybí vysoká tráva. Z Komáří Vížky pokračujeme hřebenovkou. Drobně prší, krávy za ohradníkem bučí překvapeny nezvykle velkými světluškami a blátíčko na pastvinách se začína kamarádit s mejma botama i kalhotama až po kolena :-) To když neplánovaně několikrát skončí noha s mlasnutím v mazlavém mokrém nadělení až nad kotník. Zase tak moc to ale neklouže, dá se najít jistá cesta a nescháži ani síly. Chvíli blátivou cestu lloukou vystřída i asfalt nebo pevnější cesta a tak běžim dokud to jde. Alespoň naženu nějaký čas, říkám si, alespoň něco naženu. Mlha a tma jak to znám nejde moc dohromady s mojí slabou čelovkou. Navíc baterky slábnou. I já mám po dvaceti km trochu labší chvilku kdy se mi zrovna nechce běžet rychle přes kameny a kořeny.
Letos je velá část trasy Šluknovska na německé straně a z pochopitelných důvodů tedy není tolik kontrol v hospodách jako na nedávných ledopádech. První a poslední útulnou restauraci s kontrolou si tedy užívám na 30km v Hřebenové boudě pod Sněžníkem. Májí přímo královskou česnečku. Jedna miska polévka a drhá vrchovatá sýru, šunky a opečených kostiček chleba. Vyměňuji baterie v čelovce a tak Na Šněžník i divočejší cestou dolů to jde přeci jen rychleji. Další kontrola je v Děčíně, nádraží Dolní Žleb. Tady jsou ty slavné sladké věnečky. Tedy poslední tři, je o ně zjevně zájem. Neodolám věnečku ani prvnímu lahváči s velikonoční etiketou, energii je třeba přeci doplňovat, čeká nás přeci výstup na Grosser a ten už od názvu slibuje něco velkého. Zpočátku kličkuje cesta nahoru lesem po asfaltu. Trochu kličkuji taky jak se mi před ránem zavírají oči. Dohání mě zezadu kolega a nabízí záchrannou čokoládu. Na hranicích už je denní světlo a tak vytahuji foťak abych ten okamžik zaznamenal. O kus vejš na vyhlídce Zschirnstein jsou prý krásné výhledy, teď je tu ale jen mlíko. Skvělé počasí pro osoby trpící závratí protože jinak tu sklaní stěna spadá hluboko dolů. No ona vlastně spadá dolů i teď, jen to není vidět. O kousek dál je další kontrola na vyhlídce Kohlbornstein. Před lety jsem tyto skály viděl z protější strany Labe a přišly mi úžasné jak obrovská skalní deska. Stačí seběhnout lesem dolů, ale je to pěkná dálka než se objeví řeka, přívoz a Bad Schandau.
 Kontrola je na nádraží opět s bufetovou lavičkou. Dostávám druhý díl itineráře, tak už jen pade. Jsem v pomyslné půlce za 12,5 hod a ještě netuším že za stejný čas budu i v cíli. Na této straně jsem ještě nikdy nebyl a tak se těším na skály národního parku. Stojí to opravdu za tu námahu vyšlapat všechny schodu na stolovou horu Lillensten. Mlha je již pryč a otvírají se výhledy do kraje. Taky začíná být tepleji. Odkládám nepromokavou bundu a až do Kurort Rathen se mi běží moc pěkně. Přívoz tady převáží právě další stovku německých turistů chtivých návštěvy sklal Bastei s nádherným kameným mostem a vyhlídkami. Spousta schodů nehoru a dolů se opakuje i na další cestě přes Schvedenlocher, Hockstein, Walfzdorf.Někde uprostřed byla i příjemná kontrola s dalším lahváčem. Rychle se to napíše ale byl to celý den ve skalách. Za posledních paprscích slunce dobíhám na poslední čipovou kontrolu před cílem v Gossdorfu. Skupinka pohybující se do té doby kolem mě zde končí, běželi jen třicítku. Sám se tedy vydávám na poslední dvacku do cíle. Kolem železnice a říčky se cesta nekonečně krpoutí 5km do Mittendorfu. Jsem zde trochu zmatený a nejistý když cesta pokračuje po hlavní silnici. Je tma, daleko široko nikdo ze stovkařů. Nasazuji tedy sluchátka a indiánským během pokračuji dál k české hranici u Wachbergu. Zbývá překonat kopec s lesem po Zlodějské cestě a je tu koupaliště v Mikulášovicích a za chvíli tělocvična s cílem. No nebylo to hned, těch posledních dvacet km mi zabralo dobře přes čtyři hodiny. Jsem ale v cíli a tahle stovka stála pro svoji přírodní krásu za tu námahu. Díky kluci, hezky jste to naplánovali i zorganizovali. Jarní Šluknovskou prostě opět nezklamalo.

Ještě víc fotek z akce je  na: http://pif08.rajce.idnes.cz/Jarnim_Sluknovskem_2016

sobota 6. února 2016

56. Brtnické Ledopády


Týden po Ledopádové stovce uběhl jak voda z tajícího ledu a tak rychle kouknout do mapy a zapsat si co vše zajímavého jsem tam zažil, viděl a kam by se bylo dobré vrátit v klidu. Letos vyšlo zdraví i počasí, cesta do Mikulášovic i pracovní volno a tak v pátek večer stojím ve frontě na registraci ve tělocvičně v Mikulášovicích a přemýšlím co vše z nabitého těžkého batohu nechám na místě abych mě běh co nejlehčí. Odkládám silnější "goretexku" značky BoBo, vysoké návleky na nohy do hlubokého sněhu, hůlky a nakonec i kameru a teplé palčáky. Nebe je jasné a teplota kolem nuly, déšť se čeká až v sobotu večer. To přeci už budu dávno v cíli. No kdybych tak tušil že to bude jinak.
Ve 21:30 Olaf odpočítává a početný balík stovkařů se rozbíhá z kopce přes Mikulášovice. Začátek není moc kopcovitý jak někdo na 50km poznamenal nejspíš aby to neodradilo hned na začátku prvostovkaře. První lesní cesta, trochu ledu znamená pomalejší cestu. Do nesmeků se mi ale zatím nechce obouvat. Vždy se najde méně kluzká schůdná cesta na kraji nebo uprostřed cesty. První kopec Severák, který zdoláváme neznamená prudké stoupání a tak k čipové kontrole na 6km vedle hospody U Oty.
Za tmy toho moc vidět není ale několik pěkných záhybů cesty kolem skal tu je, však taky probíháme Národním parkem České Švýcarsko. Hadí průsmyk, Černá brána, Vosí vrch, Kramářův kámen, to vše jen ve tmě míjíme. Tady někde vychází měsíc. Nejdřív to vypadá jako kontrola před námi na mopci kde se shluklo několik čelovek než pochopím svojí noční vidinu správně jako Měsíční světlo. Na Tokáni se trasa křižuje do osmičky, jsme na 20km a stále se více méně držíme dobré cesty. 25km a kontrola v restauraci Na konci světa v Rynalticích nabízí první polévku. Ochutnávám gulášovku i vývar, obojí výborné na další cestu která začíná být víc mokřejší jak procházíme Pavlíniným údolím ke Staré pile. Vidím sice jen občas kus skály ale je teprve po půlnoci. Mlýn nevidím a brzy procházíme Studeným. Začíná první prudší stoupání na rozhlednu Studenec. Tady někde se ztrácím Honzovi a Tomášovi a nakonec i cestě samotné. Světla čelovek mizí ve tmě přede mnou i za mnou, vypadá to že nevím jak dál jenom že kontrole je na rozhledně na vrcholku kopce. Mezi stromy občas zasvítí Měsíc, nebo to je světlo rozhledny? Kašlu na cestu a mířím přímo nahoru za světlem. Ukazuje se že to není ani měsíc ani rozhledna, zato další zbloudilý stovkař z Polska. Nemá sice signál GPSky ale společně správný směr nakonec najdeme a za chvíli jsme na prudkém zledovatělém stoupání k rozhledně. Ještě vyšlapat kovové úzké schodiště a jsem na rozhledně. První větší kopec stovky je za mnou a následují další. Zlatý vrch kde vrchol těsně míjíme a za ním poprvé vídím skalní varhany tak dobře známé z pohádek a učebnic zš. Mžourám sice do tmy ale moc víc než temné obrysy vidět není možné. Tak snad někdy jindy. Na Pustý zámek 35 km, je už třeba se vyškrábat a začíná to to i pěkně foukat. Měním baterie v čelovce a již zase sám postupuji dolů k silnici. Jsme ale na akci plné kopců a tak žádné loudání údolím ale cesta silnici kříží a pokračuje na druhou stranu na vrchol Středního vrchu 39km, k další kontrole, jinak místu pěkného rozhledu na všechny strany. Jsou to sice jen dva km stoupání ale dávají mi pěkně zabrat. Také startovní pole je tady pěkně roztrhané. O pár km dál pod Ovčáckým vrchem  mám pocit že jsem se opět ztratil. Podle itineráře má cesta vést přes vrchol. Nějaký kopec mám po levé ruce, ale až signám GPSky kterou konečně poprvé zapínám mi ukazuje kam jít. Ovčácký vrch je jeden velký kamen na druhém bez kloudné cesty nahoru i dolů, ale právě i takové jsou kontroly na stovkávch. Pomalu jej přelézám a jsem rád že tu není půl metru sněhu ale jen kluzké listí. Pod kopce ostatně čeká další hospoda s čipovou kontrolou na metě marathonu 42km, koupaliště Horní Prask. Příjemné místo, příjemný provozní bistra, polévka, pivo, teplá kamna. Na chvíli zavírám oči v sedě na židli. V televizi běží country písničky, lidé přichází a odchází. Budím se až s příchodem Petra s Jarom. Takovou dvojici známých si nemohu nechat ujít a tak se k nim přidávám na další cestu. Venku je ještě tma ale co nevidět se bude rozednívat jen co vystoupáme na Šenovský vrch. Přes Kamený Šenov procházíme již za světla a v dálce před námi se tyčí několik kopců. Hádáme který z nich je náš další cíl. Zámecký vrch s rozhlednou která je vlastně hradní věží nabízí pěkný rozhled.
Pod námi je vidět Česká Kamenice přes kterou musíme projít. Tak tady jsem ještě taky nebyl, konstatuji na starém náměstí s pěknou architekturou měšťanských domů. Pár km musíme po silnici za kterou nás ale již čekají další skály Svinského dolu. Skály zde ale jsou spíš pro horolezce a tak mimo pár schodů a překonání kratšího svahu vše obdivujeme spíš zdola. Pro milovníky opevnění historie 2. sv. války je za Svinským dolem k vidění muzeum s několika řopíky. Pokračuje dál a přes vrcholky obcházíme Ferdinandovu soutěsku, další krásné místo plné skal a schodů za Dolským mlýnem vzhůru, vždyť taky je třeba vystoupat do Vysoké Lípy. Je ale na co se těšit. Bude skoro poledne a čeká nás tam další kontrola v Hospodě U nás, polévka a krátký odpočinek. Zdržujeme se tady opravdu jen krátce na polévku a pivo, protože se chceme s klukama chytit rychlejší skupinky před námi. Dalším vrcholem je Šauštejn, porádní skalní vyhlídka na kterou je třeba vylézt po řadě žebříků. Začíná ale část kterou bych při Ledopádech označil za pro mě nejkrásnější. Jetřichovické stěny - Pohovka, Marina skála,Vileminina stěna s vyhlídkou. Další stovky schodů a krásných výhledů.
Sestupujeme ze skal dolů ale není to jen klesání. Když zjišťuji že jsme podle rozpisu teprve na 73km znovu v křížení trasy naší pomyslné osmičky a v další restauraci a kontrole  Na Tokáni není to moc povzbudivé. Hospoda je plná a vypadá to že na polévku se bude dlouho čekat. Dávám tedy místo ní tekutý chleba, kofolu leju do vaku a spěchám za Jarom a Petrem aby mi neutekli. Začínám už trochu ztrácet rychlost, světlo také dlouho nebude a konečně je před námi část s údolím před Brtníky s Ledopády. Nevím už ani kde jsem se ztratil ale nejspíš v prvním stoupání už šlapu najednou zase sám. Znejistím a hledání cesty mě ještě víc zdržuje. Pomalu zdolávám Úzké schody, Kinského vyhlídku, Kyjovský hrádek přestože má být jen o 600m dál je nekonečně daleko. Nesnažím se už nikoho dohnat, usedám na lavičku, měním ponožky, připravuji čelovku na další noc, žvýkám Jurkovy čokokuličky a odhaduji zda na Turistický most stíhám dojít ještě za světla. U jeskyně víl je již trochu šero a liduprázno. O to víc tajemně působí zapálené svíčky uvnitř.


Cesta k Turistickému mostu začíná být pěkně kluzká. Začíná se nejspíš ochlazovat a běh po černém asfaltu vyjetých kolejí mezi sněhem se mi málem nevyplatí protože to není asfalt ale čistý led jak sklo. Konečně jsem na tajné kontrole a občerstvovačce. Nespěchá, dávám si pivo, pak ještě jedno, rum, párek tenky i silný, oplatku...
Nemůžu tu ale čekat věčně, sice nevím přesně kudy ale nějak už se doptám kudy na Brtnický hrádek, Oponu, Varhany, Velký sloup. Ledu je sice méně než to znám před dvěmi roky ale i tak jsou to za tmy kouzelná místa. Hledám cestu na Vlčí horu a rozhlednu, trochu bloudím v lese, ale nakonec káčko s fixou nalézám kousek od rozhledny. Pěkně to tu fouká a tak spěchám do teplá na poslední kontrolu v hospodě. Tři km se zdají bát delší a delší, navíc začíná drobně pršet. Konečně jsem v teple, futruji se polévkou a dalším pivem, na chvíli zavírám oči i když se mi kupodivu moc spát nechce hned zabírám a budím se až s příchodem Libora. Je to zkušený orienťák  a mě to už moc nemyslí, domlouvám tedy společný postup do 13km vzdáleného cíle přes vrchol Volský kámen. To že nám to bude trvat přes 3 hodiny nás předem ani nenapadne. Drobný déšť se mění v trvalý proud hnaný větrem do obličeje. Už bychom měli vidět cíl, ale místo do hospody Svatý Hubert dorazíme kamsi do polí a jen těsně nemineme značku začátku obce Mikulášovice. Tenké oblečení a únava začíná být i pro mě docela na hraně. Je to tak že tam kde je cíl vychází přesně i síly. Byla to dlouhá cesta přes 27 hodin ale sláva dílu které se podařilo dokončit. Nechce se mi věřit že je už půl druhé v noci. Dávám rychle grog, pivo a skvělou dršťkovou, naštěstí polévku a né nakládačku. Ta se koná až venku cestou z hospody do tělocvičny. Déšť se proměnil ve sněhovou vánici a běžet pro zahřání je životní nutnost. Pak už jen shodit mokré oblečení, zabalit se do spacáku a probudit se do bílého dne. 
Budiž sláva a ještě mnoho ročníků Brtnických Ledopádů, stejně jako poděkován všem kdo za akcí stojí a vše skvěle připravili a zorganizovali.